Na západ, do Zapaty: Dokument, který zůstává pod kůží

Na projekci David dorazil doslova na poslední chvíli, pod tlakem událostí, které se odehrávají mimo plátno: jeho studenti na Kubě se potýkají s výpadky elektřiny i internetu, což znemožňuje běžnou komunikaci. I tato realita se nepřímo otiskuje do jeho práce.

Mezi filmovou elitou a krutou realitou

David Bim je profesorem na Mezinárodní škole filmu a televize (EICTV), což je umělecká škola audiovizuálních médií nacházející se v San Antoniu de los Baños na Kubě. Zároveň spadá pod Nadaci nového latinskoamerického filmu. Myšlenka na založení EICTV pocházela od spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze a málokdo ví, že jde o jednu z klíčových filmových škol v celé Latinské Americe. Na Davidovi je patrné, jak moc ho naplňuje, že může na této instituci působit a vést nové generace studentů k filmové tvorbě.

Zároveň však čelí realitě každodenního života v Havaně: chronickému nedostatku základního zboží, častým výpadkům elektřiny a celkově slabému sociálnímu životu, což pro mladého člověka musí být nesmírně náročné. Mnoho mladých Kubánců emigruje – a ulice kdysi okouzlující Havany dnes nepůsobí jen zchátrale, ale především prázdně, bez života…

Empatie muže se španělským pasem

Jeho životní příběh je pozoruhodný tím, že se narodil ve Španělsku kubánské matce a dobrovolně se rozhodl žít právě na Kubě. Původně odjel studovat na zmíněnou filmovou školu, ale po studiích se rozhodl zůstat. Pracoval na svém filmu a zároveň poznával všechna úskalí kubánské reality.

Sám přiznává, že díky španělskému pasu má určité výhody – například může volně cestovat –, ale zároveň je nesmírně citlivý k lidem, kteří takové možnosti nemají. Jeho empatie a porozumění jsou natolik silné, že si člověk chvílemi klade otázku, zda je vůbec možné, že je někdo tak otevřený, vřelý a laskavý. Jeho vyprávění o lásce v člověku zanechá stopu. Láska je pro něj základní princip, ze kterého všechno vychází. Ve filmu ji zobrazuje skrze partnerské vztahy, ale především prostřednictvím mateřské lásky a hlubokého pouta a oddanosti rodině.

Pět let v bažinách s lovci krokodýlů

Film zachycuje život velmi chudé kubánské rodiny, která vychovává autistického chlapce. Otec se pravidelně vrací do bažin, kde s minimální výbavou loví krokodýly, zatímco matka se naplno věnuje péči o syna. David s touto rodinou strávil pět let jednoduše proto, že si je oblíbil.

Mercedes, matku rodiny, potkal zcela náhodou. Okamžitě si porozuměli a on za nimi začal jezdit stále častěji. Časem se natolik sblížili, že doprovázel Landiho i na lov do bažin, kde chytali krokodýly. Pět let svého mladého života tak prožil v nuzných podmínkách po boku lidí, kteří sice nebyli jeho rodinou, ale dnes o nich tak mluví.

Teprve po čase ho napadlo, že by mohl jejich každodenní realitu natočit a tímto způsobem si je zvěčnit. Samotné natáčení pak trvalo pouhý jeden a půl měsíce. David točil úplně sám, na svou vlastní kameru. Landi i celá rodina působí ve filmu naprosto přirozeně a opravdově — a není divu. Bydlel s nimi, žil s nimi a všechny situace, které ve filmu vidíme, s nimi dříve skutečně prožil. Jen tentokrát byl u toho s kamerou.

Černobílý prales a drsná realita

Ve všech lidech v sále zanechal Davidův film hlubokou stopu. Život na Kubě je tvrdý, náročný a často beznadějný – a jedním z cílů festivalu je právě to, aby na tuto realitu ve světě upozorňoval. Na západ, do Zapaty tento záměr naplnil dokonale.

Ne každý dokumentární film je však zároveň uměleckým dílem. Přestože je snímek černobílý, divák si dokáže živě představit barvy pralesa díky výjimečným záběrům a autentickým zvukům přírody. David si podle mého názoru dlouho ani neuvědomoval, jak mimořádné dílo vytvořil. Dnes však objíždí festivaly, získává ocenění a sklízí uznání – zcela po právu.

Zároveň zůstává nohama pevně na zemi. Uvědomuje si, že on má možnost cestovat, promítat film po světě a mluvit o kubánské realitě, zatímco Mercedes a Landi dál žijí ve stejné chudobě a jejich dnes už dospělý syn potřebuje nepřetržitou péči. Každodenní boj o jídlo pro ně pokračuje, i když jejich příběh mezitím dojal publikum tisíce kilometrů daleko.

Síla lidskosti na Jednom světě

Není to ale jen film, který na vás silně zapůsobí – je to právě osobnost samotného režiséra. Jak řekla jedna divačka: ,,Režisér byl úplně skvělý, už dlouho jsem u někoho neviděla takovou dávku empatie a ohleduplnosti, bylo vidět, že to pro něj není "jen" film, koukala jsem na něj chvíli, jak se dívá na plátno, a působilo to, že je tím zasažen, prostě láska…“

Festival Jeden svět přináší mnoho podobných osobností – a právě to je jeho největší hodnota: dokáže spojovat lidi tohoto druhu. Nejen silné protagonisty a protagonistky, ale i empatické a odvážné režiséry a režisérky. A především diváky a divačky, kterým není svět lhostejný – a kteří, doufejme, z kina neodcházejí jen zdeptaní situací ve světě či kolem nás, ale také povznesení a naplnění vědomím, že existuje mnoho dalších, kteří rovněž nejsou k ostatním lhostejní. Že mezi námi žijí lidé s obrovskou dávkou empatie – tak silnou, že nás dokáže inspirovat, dodat nám sílu a umožnit doufat v lepší zítřky.