„Jak se z těch témat nezbláznit?“ ptají se Anna Dvořáková a Bořek Hon, kteří pomůžou Jednomu světu nalákat omladinu

Jak jste se dostali ke spolupráci s Jedním světem? Jak dlouho festival znáte?

Anna: Chodila jsem na školní projekce, takže k němu mám určitý osobní vztah. Tuhle konkrétní nabídku mi ale tlumočila agentura, která mě mediálně zastupuje. 

Bořek: Oslovili jste mě na sociálních sítích, to je dneska asi takový standard. I já mám ale historku. Se školou jsme byli před lety na Příbězích bezpráví, kde jsme viděli, jak minulé režimy znepříjemňovaly a komplikovaly lidem život. To určitě nějak zvýšilo můj zájem. Moje babička byla politický vězeň, takže jsem se pak účastnil i školního projektu, v němž jsme její zkušenosti a zkušenosti dalších našich příbuzných zaznamenávali a zpracovávali. Jasně, že jsme to brali částečně jako ulejvárnu před výukou, ale to neznamená, že nás to vůbec nezajímalo. Dokonce jsme za to v Lucerně od paní Drtinové převzali cenu! 

V jaké míře je pro vás tedy Jeden svět zakázka a v jaké něco, co vás opravdu zajímá? 

Anna: Obecně beru nabídku jen tehdy, když cítím osobní zájem. Beru to tak, že když něco nezaujme mě, nezaujme to ani mé publikum. Nemluvě o tom, že bez zájmu si neumím představit odvést dobrý výkon. Projekt, který člověka zajímá, taky rád a snadněji propaguje, což je dneska celkem důležitý faktor. 

Bořek: Rád dělám, v čem vidím smysl. Pro centrum architektury točím videa, protože mám rád Prahu. A pro Jeden svět, protože mám rád lidi. Baví mě obecně informovat druhé o tom, co se děje. 

Když se o vás bavíme, používáme teď spojení „naši influenceři“. Vyhovuje vám takový štítek? 

Bořek: Chápu to, ale je to dnes skoro hanlivé označení. Někdo mě tak vnímá, já se za influencera nepovažuju. Nikdy jsem nedělal videa s vidinou udělat si na tom kariéru. Prostě jsem začal ze srandy točit sérii o dobrých místech na rande a najednou měl možnost točit pro centrum architektury. Ukázalo se, že lidi to baví. Možná je to dobrá záminka k imposter syndromu. Proč po mně někdo vůbec něco chce, když já vlastně vůbec nevím, co dělám? Dokud mi ale lidi říkají, že se při sledování baví, tak snad postupuju dobře. 

A ty se za to na nás nezlobíš, Anno? Tobě bych asi „influencer“ do očí neřekl. 

Anna: Ne že bych se přímo zlobila, ale slovo „influencer“ nemám moc ráda. Hlavně proto, že vychází z „ovlivňování“, což opravdu nechci dělat. Nechci svoje sledující tlačit k názorům. Ne že bych nikdy žádné nedala najevo, když si jimi jsem hodně jistá, ale nechci, aby to druhým určovalo směr. Navíc není postování na sociálních sítích moje obživa, živím se herectvím. Víc mi proto mnohem vyhovuje označení herečka. Moje aktivita na sociálních sítích tomu pak odpovídá – nepostuju zdaleka tolik, kolik by musel profesionální influencer. Někdy to je víc, někdy míň, podle volného času a nálady. Měla jsem i pár brand dealů, ale letos třeba vůbec. Nejsem na tom závislá. Taky si dělám všechno sama – když něco postuju, chci to být opravdu já. 

Obzvlášť poslední dobou se rozhořela v českém prostoru debata o tom, jaké nároky klást na komplexitu a dokonalou formulovanost názorů, které slyšíme od známých jmen ze sociálních sítí. My vás teď trochu tlačíme do pozice, abyste stáli vedle závažných témat a nějak s nimi interagovali. Jak k tomu přistupujete? 

Anna: Vždycky zdůrazňuju, že je potřeba, aby si všichni influenceři uvědomovali, jak obrovská zodpovědnost na nich spočívá. Každý máme nějaké své názory, ale musíme počítat s tím, že když je říkáme veřejně k desítkám, nebo i stovkám tisíc lidí, musíme počítat s tím, že se budou opakovat a šířit, musíme si teda dát záležet, aby to nebyl nějaký faktický nesmysl. A někdy si musíme připustit, že je lepší mlčet. 

Člověk pak ale přichází o kus osobní svobody, když se musí tak moc hlídat. 

Anna: Nezbývá než si uvědomit, že když celebrita s miliony fanoušky řekne „skoč z mostu“, není nulová šance, že se v tom davu lidí najde jeden, který to udělá. Proto bych trvala na tom, že si je potřeba dávat velký pozor kdykoliv, když mluvím o něčem, čemu dokonale nerozumím. Stává se mi, že mi lidi píšou a ptají se mě, co si myslím o té či oné věci. Vždycky odmítám konkrétně reagovat s tím, že dokud se něčemu aktivně nevěnuju a nezjistím si vše potřebné, nevyjadřuju se. 

Bořek: Určitě to s sebou nese výzvy a cítím to teď víc než kdy jindy. Jsem tu ale ve styku s tolika šikovnými lidmi, kteří o tom všem ví o hodně víc než já, a jsem připravený se na ně v tomhle ohledu spoléhat. Určitě by mě nenechali říct, nebo pak zveřejnit nějakou blbost, kterou bych si neuvědomil. Člověk má rozhodně určitou zodpovědnost a musí si dávat pozor. Zároveň se ale nemůže vyhýbat věcem, co si opravdu myslí. Věci, co říká, musí být opravdu jeho, musí se v nich odrážet on sám. 

Před chvílí jste si prošli schůzkou, na které vás tým seznamoval s některými z nejočekávanějších titulů letošní sezóny. A jak to tak na lidskoprávním festivalu bohužel bývá, jednalo se skoro o cvičení v tom, jak z člověka vysát zbytky dobré nálady. Takový referát o všem špatném, co se na světě děje. Jaké jsou vaše dojmy? 

Anna: Je to tak trochu extrakt z dnešního života online. Mladý lidi dnes mají okolo sebe na internetu všechny hrůzy světa a možná se po nich moc brzo chce, aby se k nim nějak vztáhli. I proto mi jde častěji o to, aby se mým obsahem bavili. Nemyslím, že je potřeba, aby všechno, co člověk dělá, je starat se o války a krize. Přitom jakmile vytáhnu mobil z kapsy, jsem zahlcovaná tím, co se kde na světě zkazilo – člověk by se z toho musel zbláznit. Taková je cena za to, že jde o generaci s nejlepším přístupem k informacím. A zároveň s tím platí, že tahle generace, která na tom přitom někdy je hůř než generace jejich rodičů, najednou po tom všem slyší: No a teď bude na vás, abyste to vyřešili! Já se obvykle snažím lidem dovolit si od toho oddechnout. 

To sis teď nevybrala nejlepší džob. 

Anna: Já vím, to je právě ta výzva! Samozřejmě chápu, že někdy je potřeba soustředit se na těžká témata. Někdy je na to místo a čas. A Jeden svět je právě takový okamžik. Jak to teda udělat, aby to nebylo zahlcující? Nemám ráda, když se před člověka prostě hodí negativní informace, která ho nekonečně převyšuje, a pak ahoj, sám si s tím poraď. Co mám já dělat s Epstein Files? 

Ztratila jsem mnoho hodin spánku přemýšlením o věcech, s kterýma nemůžu nic dělat. Pokud se tedy chci během Jednoho světa o něco snažit, tak hledat v tom všem trochu naděje. A vést produktivní diskuzi. Nejvíc se těším na filmy o lidech, kteří si prošli něčím strašným, ale přežili to a teď o tom mohou vyprávět. A třeba pomoct druhým, aby se skrz podobné věci dostali taky. 

Na jednom světě je nemálo zpolitizovaných témat, o nichž se mnozí bojí mluvit nahlas. Jak k tomu přistupujete? 

Bořek: Podle mě není žádné zakázané téma, jde pokaždé o to, jak je podané. Vzhledem k tomu, že mým nástrojem je humor, se pak člověk může dostat do nepříjemné situace. Snad už mám ale vypěstovaný nějaký cit, abych odhadl správnou míru. A na každý pád tady platí totéž, co ohledně informační přesnosti: Hodlám ohledně svých videí poctivě komunikovat s lidmi z festivalu, abych se omylem nedopustil něčeho nepatřičného. 

Anna: Zpravidla se snažím do kontroverzních témat nepouštět. Chci, aby když na moje osobní profily lidé jdou, aby se bavili, ne abych je rozdělovala na strany podle toho, jestli se mnou souhlasí. A když už za něco vystupovat, tak za univerzální hodnoty jako duševní zdraví – proto jsem se zapojila do kampaně To chce odvahu, jejíž součástí byl i pan prezident. Taková akce mi dává smysl a cítím se relativně bezpečně v tom, že když ji podpořím, nemůžu nikomu uškodit. I tady k tématům nebudu přistupovat, abych vybrala pro lidi správnou cestu, ale abych uvedla něčí zkušenost, ze které se sama poučím. 

Mladé publikum bylo pro Jeden svět vždy klíčové, letos se ale festival spolu s vámi pokouší o něco trochu nového. Doposud se mladší ročníky oslovovaly hlavně formou školních projekcí a třídních výprav do kina, nyní se snažíme oslovit mladší publikum organicky, aby přišlo samo, protože chce. Je to trochu strašidelný úkol, myslíte, že máme šanci? S dnešními attention spany a konkurencí mobilních telefonů? 

Anna: Attention span se rozhodně zkracuje, ale určitě jsou lidi, co pořád ocení film v kině. Já je miluju, stejně jako divadlo. Jak se říká, umění dělá ze Země planetu namísto velkého šutru. Nechci teda podceňovat lidi mého věku a mladší a musím udělat, co je v mých silách, abych je trochu nalákala – podle mě, když už přijdou, nebudou litovat. Jde o to, aby je to napadlo. 

Bořek: Důležité je informace podávat neagresivní a nenucenou formou. A hlavně to právě nesmí vypadat jako školní výuka, to nemá nikdo rád. Spíš než attention span a délky filmů se bojím o samotný způsob předávání informací. Dřív se ve filmech dalo mluvit podtextem, věci se mohly nedoříct. Dneska pod vlivem Netflixu je potřeba všechno slabikovat, lidi jsou při sledování filmů a seriálů zvyklí dělat další věci. To je dneska asi opravdový problém. Je proto potřeba získat si pozornost. 

Je humor ten nástroj? Já se ho vždycky trochu bojím. Jednak vtip není argument a jednak, jak jsme už naťukli, vtip může ublížit. 

Bořek: Z mojí perspektivy to je tak, že když jdou lidi na sociální sítě, chtějí se bavit. A generace, o kterých se bavíme, je potřeba stejným způsobem lákat do kina. Příslib zábavy musí být, i když je můj cíl něco důležitého sdělit. Nezbývá teda než hledat symbiózu, kdy uprostřed toho zabavení nenápadně předám i něco užitečného. 

Lidi často fungují přes emoce. Kamarád mi teď vysvětloval, že jsou různé energie. Když má člověk modrou energii, komunikuje fakticky. Když má zelenou, jde víc o empatii, o emoce. Možná se vám to zdá přitažené za vlasy, já jsem ale rozhodně spíš ta zelená energie. Jde mi o to, aby si z mých videí něco lidi odnesli emočně víc než fakticky, i když jim předávám informace. Rozhodně jsem trochu nervózní. Ale to je jako s tím, když jdeš na rande – ta nervozita a strach značí, že ti na tom záleží.

Co vás v programu zaujalo jako první? 

Anna: Jednoznačně Randím s fašistou. Chci slyšet důvod, proč někdo takový vztah udržuje, nějak si to neumím představit. Protože to přece není, jako když tvoje láska najednou onemocní a ty s ní zůstáváš v dobrém i zlém. Když se ukáže, že to je fašista, tak proč se s ním prostě nerozejít? 

Bořek: Je tam hodně zajímavých dnešních témat, která můžou nalákat mladé lidi. Třeba looksmaxxing, který je pro mě něčím šíleným a nepochopitelným, ale i trochu fascinujícím. Já jsem si jako dítě s kamarádama ještě stavěl bunkry, takže posedlost celé generace tímhle stylem života jde mimo mě. Určitě za to může vliv sociálních sítích. Ne že by „za mě“ nebyly, je mi 23 let, ale je vidět ta eskalace s TikTokem a podobnými platformami. Člověk si připadá jako v epizodě Black Mirror. Taky mě zaujalo téma ženské viagry. Jde o něco, co nás může naučit uvažovat o věci z jiného úhlu podhledu. 

Jaký je váš plán, kolik času vůbec máte na festival? 

Bořek: Nemám úplně jasný plán, ten se dá ještě do kupy a zatím mě baví naše brainstormingy. To ale platí obecně. Dělám, co mě baví. Točím videa, ale třeba taky vyšívám. Zjistil jsem, že vyšívání je úžasná věc, i když nečekám, že z toho něco vyplyne. Zelená energie! 

Anna: Natáčím, mám divadlo, takže přípravě na Jeden svět se budu moct věnovat jen ve volném čase a s určitými limitacemi. Určitě si pustím pár nejzajímavějších filmů, na každý den festivalu bych ráda opravdu viděla alespoň jeden. Není to úplně ideální, je toho trochu moc, ale jinak to bohužel nejde a je to moje jediná příležitost, jak přispět a účastnit se. Holt když se mě někdo zeptá: „Jak se máš?“, já odpovídám: „Rychle!“