Repeat After Me 2022: Výstava, na které se budete nejdřív smát, než vám dojde, že na ní nic k smíchu není

Jak slyší válku bezbranní lidé

Projekt Repeat After Me pracuje primárně se zvukem, ne s obrazem. Co vás přivedlo k přesvědčení, že právě zvuk může být silnějším nositelem válečné zkušenosti než vizuální dokumentace?

Yuriy Biley:
Člověk má tři hlavní smysly – sluch, zrak a čich. My pracujeme se sluchem. Válku samozřejmě silně vnímáme i očima, ale zvuk je všudypřítomný. Můžete být daleko od fronty, v civilním městě, které je bombardované, a slyšíte něco podobného jako voják.

Rozdíl je v tom, kdo to slyší. Civilista slyší zbraně, které ho mohou zabít, ale sám žádnou nemá. Nemůže odpovědět, nemůže se bránit. Je to jednostranná zkušenost. Zajímalo nás, jak slyší válku bezbranní lidé – ti, kteří slyší jen to, co letí směrem k nim.

Na Západě to lidé čtou víc jako umění

Mluvíte o tom, že jazyk války je univerzální a že střelba zní všude podobně. Jak reagují lidé v různých zemích, když projekt zažijí – liší se jejich reakce?

Anton Varga:
Záleží na tom, jakou má daná země zkušenost s Ruskem. Když jsme projekt představili ve Finsku, lidé byli velmi vážní. Stáli, sledovali celé video a opakovali zvuky.

Součástí instalace jsou i instrukce, co dělat při napadení. To se liší podle typu zbraně. Když víte, že slyšíte dron, můžete mít patnáct až čtyřicet minut. Když je to balistická střela, máte minutu nebo dvě – někdy ani to ne.

Ve Finsku to lidé brali velmi vážně. Myslím, že podobně silné reakce můžeme očekávat i v Česku. Čím víc ale jdeme na Západ, tím víc lidé naši práci čtou jen jako umění, jako imerzivní zvukovou instalaci, ne jako manuál přežití.

Karaoke, které přestane být zábavné

Název Repeat After Me vybízí návštěvníky k opakování zvuků. Co by si podle vás měli z této zkušenosti odnést?

Anton Varga:
Chtěli bychom, aby to lidé brali vážně. Aby si uvědomili, že válka se nemusí zastavit na Ukrajině. A také aby cítili solidaritu s lidmi, kteří musí žít ve válce každý den. Pomoc může mít mnoho podob. I malá částka na generátor v Kyjevě může mít smysl.

Je tu spousta jednoduchých příběhů o tom, co lidé museli obětovat. Stačí si jejich zvuky zkusit zopakovat. Je to způsob, jak jim věnovat pozornost a projevit respekt.

Yuriy Biley:
Formát vychází z karaoke, tedy ze zábavy. Když to ale opravdu zkusíte, rychle pochopíte, že jste na opačném pólu. V prvním momentu se možná budete smát, ale velmi rychle se to změní v silný, emotivní zážitek.

Boris z Mariupolu

V instalaci vystupují konkrétní lidé, na mě velmi zapůsobil muž jménem Boris. Jak oni vnímali, když jste po nich chtěli, aby předvedli zvuk zbraní?

Anton Varga:
Boris s námi nejdřív odmítl natáčet, přišlo mu to směšné. Bylo to v prvních měsících války, v uprchlickém táboře. Chodil kolem nás a pozoroval nás. Pak si ale sedl a předvedl, jak znějí zbraně v jeho uších. Měl tehdy za sebou útěk z intenzivně bombardovaného Mariupolu. Jeho výpověď je velmi silná. Nejen kvůli zvukům zbraní, ale i kvůli emocím.

2022 vs. 2024: širší knihovna války

Projekt vznikal ve dvou etapách – v letech 2022 a 2024. Jak se tyto dvě části liší?

Yuriy Biley:
V roce 2024 je spektrum zbraní mnohem širší. Válka se technologicky vyvíjí neuvěřitelně rychle – přibývají drony, nové typy zbraní, nové technologie. Kdybychom projekt natáčeli dnes, zase by tam byly další zvuky.

Anton Varga:
Druhou část jsme natáčeli měsíc v pěti různých zemích. Zachycuje zkušenost lidí dva roky po začátku války – často už žijí v zahraničí a snaží se vzpomenout si na zvuky, které slyšeli doma. Odkrývá to další vrstvy paměti a izolace.

V první části je ještě cítit naděje. Byla natočena v létě, v přírodě, všechno je zelené. Lidé si tehdy mysleli, že se brzy vrátí domů, že válka přece musí za chvilku skončit. Dnes, o několik let později, je „knihovna“ válečných zvuků mnohem širší – a válka stále trvá.

Nezapomínat

Proč je pro Polský institut důležité tuto výstavu podpořit?

Monika Olech, ředitelka Polského institutu v Praze:
Každý rok se snažíme upozorňovat na to, co se děje na Ukrajině. I když je cítit únava z války, nesmíme zapomenout, čemu lidé na Ukrajině čelí každý den.

Polsko je útočištěm pro mnoho uprchlíků i umělců. Chceme hledat způsoby, jak české veřejnosti přiblížit jejich zkušenost. Díky spolupráci s festivalem Jeden svět můžeme představit projekt ukrajinských umělců, kteří dnes působí i v Polsku.

Tato výstava má silný emoční náboj. Není to jen obraz – je to osobní, individuální prožitek, který pomáhá pochopit, co válka skutečně znamená.

Repeat After Me 2022 je k vidění do 19. 3. ve Fotograf Zone, Jungmannova 19/7, Praha. Po–čt 13:00–19:00.