Festivalové „must-see“ filmy: tipy dramaturgyně Kamily Dolotiny

Mám slabost pro filmy, co jdou proti proudu, co nutí přemýšlet a přehodnocovat, co jdou střemhlav za správnou věcí, protože podlehnout skepsi a deziluzi z dnešního společenského vývoje se dá vždycky, ale najít v sobě sílu pojmenovat problém a hledat, jak z té šlamastyky ven, je mnohem podnětnější. Tři hrané filmy a jeden dokument jsou jen výsekem toho, co bych ráda doporučila, protože z letošních 106 filmů mám vřelý vztah nejméně ke stovce! 

Stává se to výjimečně, ale někdy ano. Podíváte se na film a najednou máte pocit, že se dotkl něčeho zásadního, že vás zároveň studí i rozhicovává až do morku kostí, protože naprosto výstižně postihl problém, dilema nebo situaci. Přesně tyhle pocity zažila při sledování filmu Ano izraelského režiséra Nadava Lapida. Autor s pověstí provokatéra rád prozkoumává temná zákoutí izraelského nacionalismu. Tentokrát přichází s naprosto nekompromisním pohledem do duše člověka, který slouží systému, s nímž vnitřně nesouhlasí. Pocit, se kterým dnes není těžké souznít... Jenže proto, že se svět vymyká kontrole a dominuje absurdita, nabírá jeho filmový obraz velmi bujných podob. Za mě zážitek, který možná nesedne každému, ale kdokoli se s ním potká, už na něj nezapomene. Film představí 16.3. ve Světozoru famózní herec, aktivista a všestranný umělec Ariel Bronz, se kterým hodlám zabrousit k otázkám militantnosti, morálky, cenzury a sociálního rozštěpení současného Izraele.

Rodičovství je asi největší zlom v životě. I když je plánované a chtěné, nemusí vždy přinést jen štěstí a radost. Je třeba si připadat jako špatný rodič, když situaci nezvládám? Hraný snímek Lykke Post Partum ukazuje příběh rodiny, která si po narození druhého dítěte prochází těžkou krizí a promlouvá o tématu poporodních depresí, které jsou stále stigmatizovány. Film situovaný na idylickou farmu provází těžkostmi s nesmírnou empatií. A já jsem ukrutně šťastná, že Jeden svět přináší tolik potřebné téma pro lidi, kteří potřebují podporu a pochopení. 14.3. v Ponrepu film doprovodí režijní duo ze Švédska.

Zdálo by se, že označení Made in EU, garantuje kromě vyšší ceny výrobků i vyšší komfort pracujících. Leč jak ukazuje bulharský režisér Stephan Komandarev žijeme jen ve světě iluzí a konstantní potěmkiniády. Kdo by si myslel, že film situovaný do doby covidu, nemá o dnešku už co říct, hodně se plete. Pravdou je, že krize, kterou si společnost při covidu prošla se zatím nedočkala hlubší reflexe, protože válka na Ukrajině se přihnala hned vzápětí a nebylo kdy promýšlet, co se to s námi stalo a jak jsme se k sobě chovali. Stephan Komandarev rád vytváří filmy morálního neklidu a po Blažiných lekcích přichází s filmem, který tne do živého a ukazuje jak málo stačí k tomu, aby se lidé proměnili z myslících bytostí v rozeštvanou zvěř, kterou je tak snadné manipulovat. Jeden z nejaktuálnějších snímků letošního Jednoho světa přivede uvést sám režisér na gala premiéře v Lucerně 12.3. 

Pod kůži a do srdce se mi hluboce zaryl i dokument Dráha ze Sarajeva o trojici kluků vyrůstajících v titulním městě, jejichž region i rodiče nenávratně pošramotila válka. Jenže kluci mají tohohle stínu už plné zuby, sice žijí bez velkých vzorů, ale planou touhou něco ve svém životě změnit. A tak si na té proslulé betonové dráze, co zažila svůj vrchol v olympijském klání před čtyřicetilety a která je teď útočištěm graffiťáků spíš než sportovců, pomalu osvojují skeleton a hodlají to dotáhnout k metám nejvyšším. Film je parádní kombinací coming-of-age, sportovního dramatu, společenské sondy a pohádky a bavit se o něm budu 17.3. v Oku s jedním z protagonistů.