„Co můžu udělat já?“ Otázka, která na debatách Jednoho světa zaznívá nejčastěji

“Když na debatu přijde člověk, který předtím vystupoval v dokumentu, je to vždycky hrozně silné. Není to jako u hraného filmu, kdy hraje roli, kterou mu někdo napsal. V dokumentu je sám za sebe a diváci a divačky pak mají možnost se ho ptát detailněji na to, co prožíval,” vysvětluje Tereza Langrová, asistentka debat na Jednom světě, v čem spočívá největší kouzlo pofilmových diskusí.

Letos dramaturgyně Jednoho světa připravily 126 debat. Některé jsou komorní a intimní, jiné mají podobu velkých panelových diskusí s odborníky, další se promění v živé nahrávání podcastu. Moderují je lidé, kteří mají k festivalu blízko, jsou buď z týmu Jednoho světa nebo Člověka v tísni, ale i externí odbornice a odborníci. “Filmy jsou silný emoční zážitek, způsob, jak rozhrnout běžné racionální filtry. Je důležité to doprovodit sdíleným dialogem. Debaty prohlubují informace, dávají je do kontextu a pomáhají artikulovat nahlas, co jsme prožili,” přidává další význam rozhovorů Tereza D. Reichelová, dramaturgyně debat Jednoho světa.

“Co já můžu udělat pro to, aby řidiči kamionů nebyli tak vykořisťovaní?” ptá se anglicky hovořící divák po filmu Stávka kamionů Edwina Atemy, jednoho z protagonistů, který za řidiče v dokumentu bojuje. Právě takové otázky padají na jednosvětích debatách často. „Mám pocit, že publikum na Jednom světě je mnohem angažovanější než klasické publikum v kině. Když jsem moderovala debatu po filmu Made in EU, tak dotazy na to, co můžu udělat, aby se něco změnilo, padly minimálně dva z deseti,“ sdílí svůj postřeh Kamila Dolotina, dramaturgyně a filmová publicistka.

Letošní highlighty: Propojení s Palestinou i hlas generace Z

Program debat letos nabízí řadu výjimečných setkání. Ve středu 18. 3., po projekci filmu Hlas Hind Radžab, tísnivého snímku na pomezí dokumentu a hrané rekonstrukce, se organizátoři chystají online propojit s Nisreen Qawas, ředitelkou oddělení duševního zdraví palestinského Červeného půlměsíce. 

O úplně jinou atmosféru se v pondělí 16. 3. v Bio Oko postará debata po animovaném filmu Nekonečná Cookie, kterou povedou Kamil Fila a Alena Julie Novotná a která se bude nahrávat jako epizoda podcastu Hodný, zlý a kritický. Film sice otevírá tíživé téma perzekuce původního obyvatelstva v Kanadě, ale dělá to s velkou dávkou humoru, sebeironie a jemně absurdního nadhledu.

“Já se hodně těším na debatu po filmu Tak to mělo bejt. Je výjimečná tím, že dává velký, primetimový prostor lidem z Gen Z. Bude to celé v jejich režii,” láká Tereza D. Reichelová na úterý 17. 3. do velkého sálu Městské knihovny. Panel po filmu o mladém úspěšném rapperovi je sestavený výhradně ze zástupců generace Z – diskuzi s rapperkou Athenou Chlebovou, s rappovou crew Gufrau bude moderovat výzkumnice a klimatická aktivistka Klára Bělíčková. Diskuse se bude zároveň natáčet jako epizoda jejího podcastu MOSHPIT.

Silné téma otevře v úterý v kině Ponrepo také film Sandbox, který mapuje vývoj sledovacích technologií v USA i Evropě a jejich testování na těch nejzranitelnějších – uprchlících. Debatu povedou poslankyně Irena Ferčíková Konečná a moderátor Hynek Trojánek z organizace Iuridicum Remedium, která se dlouhodobě věnuje ochraně soukromí a digitálních práv.

Zvláštní místo v programu mají také komorní debaty, které probíhají formou tzv. open-mic. Debatujícím je každý, kdo sedí v sále. “Letos jich takových máme pět a je zde nesmírně důležitá role moderátora, který představuje průvodce společného dialogu,” říká Tereza D. Reichelová a dodává: “Myslím, že hodně silná bude taková diskuse po filmu Potopa, kterou bude facilitovat teolog a odborový organizátor Jakub Ort. Film vypráví o dívce, která vyrůstá v hodně konzervativní rodině. V rodině je hodně lásky, ale neshodnou se na základních věcech, přesto se snaží najít k sobě cestu. A mezigenerační propasti v rodinách dnes v různých obměnách řeší hodně lid.” Komorní debata se odehraje ve středu 18. 3. v kině Evald.

Nejsem jediný blázen na světě

“Film mě hodně zasáhl, musím přiznat, že jsem si místy i poplakala,” svěřuje se svými emocemi do mikrofonu energická seniorka po filmu Stávka kamionů. Tato žena je festivalová jistota, jmenuje se Gabriela a na Jeden svět chodí už 28 let, tedy od prvního ročníku. “První film, který jsem na festivalu o lidských právech viděla, byl dokument z Mongolska o povrchové těžbě a podmínkách dělníků,” vybavuje si přesně paní Gabriela. 

Každý rok stihne denně minimálně dva filmy, někdy ale i čtyři a to včetně debat, kterých se pokaždé aktivně účastní. Sama uznává, že je takovým festivalovým maskotem. “Proč na Jeden svět chodím? Protože jsem díky festivalu zjistila, že nejsem jediný blázen na světě,” říká s úsměvem a poté vysvětluje: “Zjistila jsem, že na světě je víc lidí, kteří odmítají být neteční k bezpráví a zajímají se o věci kolem sebe a starají se.”

A právě debaty s přímými účastníky, ale i s lidmi, kteří umí dokument zasadit do souvislostí, dokážou v kombinaci s filmy diváky a divačky v takové „blázny“ proměnit. V tom nejlepším slova smyslu. Lidi, kteří nechtějí zůstat neteční a ptají se, co mohou změnit. Ze sálu pak odcházejí s pocitem, že i malý krok má smysl.

Foto: Lukáš Veselý