Festivalové „must see“ filmy: tipy dramaturgyně debat Terezy D. Reichelové

Každý rok mě překvapí, jak se Jeden svět ročník od ročníku proměňuje, jak se spolu se společností téměř nenápadně mění atmosféra filmů, témata, postupy vyprávění... uměli bychom naslepo poznat, říkám si, které filmy jsou z kterého roku? A přemýšlím nad tím, které letošní filmy jsou čistokrevný, do očí bijící dnešek. Znamení doby.

Tak třeba ty ženy. Filmy o ženské síle a něze promítáme každý rok, ale letos mi přijdou v něčem... těžko říct, jak to pojmenovat. Přímočařejší? Čiší z nich naprostá jistota, že ať se svět zašmodrchává víc a víc, ženská emancipace, introspekce a vzájemnost je prostě rozjetý, nezastavitelný vlak.

V dechberoucím dokumentu Liška a růžová luna sledujeme mladou afghánskou umělkyni Sorayu, která se znova a znova pokouší nelegálně přejít hranice a z Íránu se dostat na svobodu. A svou frustraci, že jí to stále nedaří, přetváří v nádherné malby a sochy. Není žádná oběť patriarchátu, chudinka, kterou bychom jako evropské feministky měly zachraňovat – je to silná, svobodná ženská, která prostě v rigidně konzervativní kultuře nemůže žít. Stejně jako bychom nemohly my.

Íránka Sara, hrdinka snímku Projet přes překážky, volí jinou strategii – přestože se Syrayou sdílí naprosté, nekompromisní odhodlání nenechat si vzít svobodu a vliv a neustopit konzervativním silám ani o píď. Svobodná motorkářka, která se rozhodne stát starostkou své vesnice, aby výměnou za zařízení plynovodu – což chlapi nějak ne a ne zvládnout – mohla chránit mladé dívky před nucenými sňatky. Málokterá evropská feministka to má tak v paži, jako tahle úchvatná, ostrá paní.

A do trojice nezdolných žen bych se chtěla zmínit o Kátě. Osmnáctileté běloruské svářečce, která navzdory vlastní křehkosti a zraněním bojuje o svobodný život malé nevlastní sestry. Spolu svářeny jsou na první pohled asi trochu nenápadný film, ale do mě se, přiznám se, zařízl hluboko. Stejně jako, když už jsem v tom, Ženou v Amazonii. Nebo Potopa.

Jenže to právě to. Letošní filmařská sebejistota vyprávění o ženách – které už se prostě nevzdají, nikdy – rezonuje s vyprávěním o mužích, o mužské introspekci, o mužské něze a touze po vzájemnosti. Možná úplně nejsilnějším, nejaktuálnějším a nejhlubším filmem, jaké letos na Jednom světě můžete vidět, je proto Portrét rozpačitého otce, ve kterém Gunnar Jensen skrze archiv domácích videí ukazuje, jak nesmírně křehká a rozpačitá je cesta ke svobodě dnešních mužů.

Po projekci v Městské knihovně k tomu nadto bude velká panelová debata: s psychoterapeutem a psychologem z Ligy otevřených mužů Martinem Járou, psycholožkou Vlaďkou Bartákovou, kterou možná znáte z projektu Jak vychovávat a nezbláznit se, s nerůstovým aktivistou Tadeášem Žďárským, který se věnuje současným proměnám maskulinity, a publicistou Petrem Bittnerem.