Když náboženství staví mezi lidmi zdi

Náboženský radikalismus je jistě jedním z největších světových problémů. Uvědomuje si to afghánský režisér Aboozar Amini, který v nizozemsko-belgické koprodukci natočil snímek Kábul, mezi modlitbami. Mimo jiné se v něm ptá, jaké to je ocitnout se v kůži člena Tálibánu? Hlavní hrdina Samím musí kromě hlídkování v afghánském Kábulu řešit spory se svou ženou, pomáhat na statku svého otce a vést své mladší bratry k víře. Tato rutina kontrastuje s životem jeho čtrnáctiletého bratra Rafího, který se zatím věnuje klukovským hrám a červená se při otázce, jestli se mu líbí nějaká dívka. Zároveň ale můžeme pozorovat zárodky plíživé radikalizace. Tiše pozorující režisér nevynáší soudy ani u situací, jejichž mrazivost je patrná.

Následky takového života a světa vidíme v snímku Sen o Gilgamešovi iráckého režiséra Mohameda Al Daradjiho. Čamčamovy rodiče v něm zabil Islámský stát a devítiletému chlapci nezbývá než unikat do své fantazie. S pomocí mytického krále Gilgameše se marně touží dostat do říše mrtvých a znovu se setkat s matkou s otcem. Jeho o pár let starší kamarád Múdy je o kus praktičtější a naději na lepší život vidí v cestě do Nizozemska. I to je ale v jeho pozici dost bláhové přání. Aby získal peníze na cestu, zaplete se s milicí násilně potlačující místní demonstrace. Emotivní drama z válkou zasaženého Iráku, kde musí i nejmladší volit mezi útěkem nebo účastí na bezpráví, prosvětlují prvky magického realismu dětské imaginace.

Náboženské konflikty se ale mohou projevovat i v jiné než explicitní podobě. Americká režisérka Katy Scoggin se ve snímku Potopa vrací do domu svého dětství a musí konfrontovat vzpomínky na střety s se svým ortodoxním otcem a jeho nekompromisní vírou v biblická tvrzení. Střet vědy a víry se během sledování a probírání archivů opět vyostřuje i přes snahu o zachování vztahu mezi rodičem a dítětem. Empatický ponor do osobní historie se v čím dál polarizovanější době snaží stavět mosty mezi znesvářenými břehy.