Slyšíš mě?

V únoru 2024 Navalnyj umírá v trestanecké kolonii a do ulic po celém Rusku vyrážejí stovky lidí. S květinou přichází i mladá žena Aljona. Odmítá ustoupit policejnímu zásahu a následuje zatčení, dočasné propuštění a čekání na soud. V rozpětí několika dnů film propojením osobního příběhu a záběrů z ulic ukazuje děsivou obratnost, se kterou ruský režim ohýbá lidská práva a drží své obyvatelstvo v pevných kleštích nesvobody. Zatím co matka dceru přemlouvá, aby se držela při zemi, Aljona situaci čelí s hlavou vzpřímenou a ptá se: „Pokud v Rusku nemůžete pokládat květiny, ani za mrtvé, co tu můžete dělat?“

Po smrti své manželky přebírá pan Jochec péči o dvě dospívající děti, dceru Vanessu a syna Petra s poruchou autistického spektra. Péťovi brzy bude osmnáct let a fyzicky je již dospělým mužem. Během občasných výbuchů vzteku ubližuje sobě i svému okolí. Navzdory rostoucí náročnosti věnuje otec péči o syna značnou část své fyzické i duševní síly. Formálně propracovaný observační dokument je především poctou lidem na pečujících pozicích. Prostřednictvím jednoho lidského příběhu zároveň upozorňuje na omezení stávajícího sociálního systému, který osobám s postižením ani jejich blízkým neposkytuje dostatečnou podporu.

V přelidněném Tokiu se miliony lidí potýkají s hlubokou sociální izolací, která v éře digitálních chatů, robotických restaurací a samoobslužných technologií přerostla v národní krizi. Na tu tamní vláda reagovala zřízením Ministerstva osamělosti. Snímek sleduje postavy hledající v anonymním davu metropole odvahu k lidské blízkosti a novému začátku. Záchranné lano nabízí chatovací linka, kde tým operátorstva denně odpovídá tisícům lidí v krizi. Režisér zkoumá kontrast mezi moderním odcizením a bytostnou potřebou sounáležitosti. Empatický portrét ukazuje, že cesta ven z izolace může začít jediným, byť sebemenším kontaktem – digitálním vzkazem, sdíleným tichem nebo snahou znovu se spojit se světem.

Náhodné setkání svede dohromady bývalého politického vězně Vahida a muže, v němž Vahid pozná svého mučitele z vězení. Jeho tvář sice nikdy neviděl, ale zvuk jeho umělé nohy pozná s jistotou, alespoň si to myslí. Vahidův spontánní nápad na pomstu však nahlodají pochyby. Společně s dalšími vězni se tedy rozhodne ověřit mužovu identitu. Rozverná road movie s hluboce existenciálními kořeny obrací pozornost k politice současného Íránu. Držitel Zlaté palmy Džafar Panahí vychází z osobní zkušenosti opakovaně odsouzeného člověka, který klade zásadní otázku, zdali je možné pomstít se režimu skrze jedince, který mu oddaně slouží.

Tvorba tuniské režisérky Kaouther ben Hania se pohybuje na pomezí hrané rekonstrukce a dokumentu. Hlas Hind Radžab není výjimkou. Vyprávění soustředěné na záchrannou akci pracovníků call centra v Ramalláhu využívá skutečných telefonátů.

Kuba a Aljaška jsou přezdívky dvou mladých žen, přítelkyň doslova na život a na smrt. Poskytují první pomoc a snaží se udržet zraněné při vědomí, než se jim dostane profesionální lékařské péče. Ocitají se sice pod palbou a přicházejí v bojích o své blízké, ale humor a kamarádství jim pomáhají jít dál. Autentický pohled podporují záběry z mobilů a GoPro kamer umístěných na helmách a uniformách. Obě ženy věří v ukrajinské vítězství a snaží se na něm alespoň částečně podílet. Když je jedna z nerozlučných paramediček vážně zraněna, jejich životní cesty se rozdělí. Sejdou se spolu ještě na frontě, nebo jejich mise na podporu napadené Ukrajiny končí? (Film obsahuje explicitní válečné záběry.)

Film vtahuje publikum do vnitřního světa ženy, pro niž je mateřství nejen útočištěm, ale i neustálým návratem k tomu, co zůstalo nevyřčeno. Teprve postupně vychází najevo, že zdrojem tohoto neklidu je trauma z dětství, které Mailin po letech znovu otevírá během soudního procesu. Argentinská režisérka María Silvia Esteve zachycuje výsledek sedmi let strávených se ženou, která hledá spravedlnost za sexuální zneužívání, s nímž se setkala jako dítě ze strany místního kněze. Film nesleduje případ jako kauzu, ale jako proces návratu k paměti a snahy porozumět vlastní bolesti. Skrze rodinné archivy, soudní záznamy a abstraktní obrazy vytváří citlivý portrét ženy, která se snaží dopřát své dceři dětství, jaké sama neměla.

V roce 1987 se Marlee Matlin stala historicky první neslyšící osobou s cenou Akademie. Namísto otevřených dveří však narazila na bariéry filmového průmyslu a každodenní vyjednávání identity ve slyšícím světě. Snímek neslyšící režisérky Shoshannah Stern nabízí intimní pohled na osobní i profesní cestu Marlee Matlin a klade si otázku, jakou cenu může mít výjimečný úspěch v prostředí, které není připraveno přijmout odlišnost. Matlin ve znakovém jazyce reflektuje své zkušenosti a postupnou proměnu v aktivistku za reprezentaci neslyšících lidí. Snímek ukazuje, jak zásadní je komunikace pro lidskou důstojnost.

Roblox patří k nejúspěšnějším online herním prostředím světa a milionům dětí nabízí svobodu, anonymitu a možnost být samy sebou. Nekontrolovaná svoboda ve virtuálním světě ale otevírá prostor rasismu, nenávistným projevům, extremismu, sexuálnímu obtěžování či predátorům cílícím na nezletilé. Dokument sleduje tři dospívající dívky, které se po vlastních traumatických zkušenostech odmítají smířit s nečinností platformy. Systematicky upozorňují na opakované nedostatky v moderování obsahu, natáčejí varovná videa a budují komunitu, jež se snaží Roblox proměnit v bezpečnější prostor pro všechny – bez ohledu na věk, rasu či gender. Jejich online aktivismus se postupně přelévá do skutečného světa a klade otázku: Kdo nese odpovědnost za ochranu dětí v digitálních světech budoucnosti?

V severovietnamských továrnách na elektroniku pracují převážně ženy. Daleko od svých dětí a manželů zajišťují přežití rodin, které se neuživí tradičním pěstováním rýže. Film reflektuje jejich dehumanizující pracovní podmínky, ale i život v hierarchické společnosti, kde obživu mužů i výchovu dětí zajišťují pouze ony. Jejich osamělé životy kromě anonymizovaných výpovědí přibližuje unikátní rekonstrukce reality továrního provozu. Hrají v ní skutečné dělnice a diváctvo tak může zblízka vidět pravou stránku provozu, kde jsou pracovnice trestány za sebemenší přestupek.

Dvacet let natáčel režisér Gunnar Jensen život svého syna. Od prvních krůčků přes společnou výpravu do divočiny až po ranou dospělost, která se vyvíjela zcela jiným směrem, než by kdokoli tušil. V hravě asociativním a ironicky sebereflexivním portrétu rodičovského tápání si Gunnar klade zásadní otázku, kde se stala chyba. Jak je možné, že lidé, kteří jsou nám bezmezně blízcí, mohou být zároveň těmi nejvzdálenějšími? Dojemná i rozverná výprava do nitra dvou mužů, několika epoch a vratkých morálních hodnot.

Sařina silná osobnost ve zcela patriarchálním světě působí rozruch, a to nejen během politických setkání, ale také kvůli její zálibě v jízdě na motorce, která je pro místní ženy zcela netypická. S ní obráží sousedy, aby pomohla se zavedením plynu do domácnosti nebo aby bránila velmi mladé dívky před dětskými sňatky. Burcuje ženy, aby se nebály jít k volbám. Málem ji to ale přemůže, když je iracionálně donucována úřady ke změně pohlaví. Sara se nevzdává a silný burácející motor stroje symbolicky podtrhuje její boj za svobodu a nezávislost, které se zatím ženám v Íránu nedostává. Film se stal právem vítězem dokumentární sekce na festivalu v Sundance.

Cesty této dvojice se nikdy neprotnou, spolu ale vyprávějí příběh boje za krásy české krajiny. S Pavlem můžeme filozofovat, kosit louky a sázet stromy. Pragmaticky odhodlaná Klára bere publikum na detektivní pátrání, kde jí společnost dělají její dva věrní pejsci. Obě linie jsou do sebe elegantně zapleteny s důrazem na audiovizuální složku. Ta má za úkol aktivizovat nejen otevřeně artikulovaným environmentálním tématem, ale především na úrovni smyslového zážitku. Vibrující zvuková složka a brilantní práce kamery zvou k ponoření se do přírody, které je v rámci české dokumentární tvorby nevídané.

Vizuálně podmanivý snímek s mytologickými prvky nás přenese do zemědělské oblasti v Severní Makedonii, která je jedním z největších hnízdišť čápa bílého. Práce v zemědělství tady ale upadá a jiná v místě není, proto rodiny odcházejí za výdělkem do Německa. V Severní Makedonii zůstávají jen starší muži bez vyhlídek a neprodejná půda. Jednoho dne najde farmář Nikola zraněného čápa Siljana, o kterého se rozhodne postarat. Vzniká něžné spojení dvou opuštěných tvorů, kteří jeden v druhém najdou přítele, útěchu v osamělosti i naději k životu.

Znepokojivý i ironický ponor do útrob všudypřítomné technologie odhaluje prostřednictvím výpovědí odborníků, odbornic i „obětí AI“ pilíře, na nichž současné velké jazykové modely stojí. Cesta za každým zodpovězeným promptem může vést přes levnou práci obyvatelstva globálního jihu, psychické problémy vzešlé z datových analýz násilného obsahu či excesivní těžbu nerostů. To vše je v souladu s novou ideologií longtermismu, která zdůrazňuje morální odpovědnost vůči vzdálené budoucnosti lidstva a získává stále větší podporu mezi elitami Silicon Valley.

Kamera političku provází volební kampaní, kde každý den představuje novou zkoušku odolnosti, ale ukazuje také její fantastické rodinné zázemí a zákulisí americké politiky v době sílící polarizace celé společnosti. Každý její krok je pod drobnohledem a sebemenší zaváhání může posloužit jako argument proti ní i celé trans komunitě. Na pozadí návratu Donalda Trumpa, kulturních válek a sporů o queer práva vznikl portrét političky, která se snaží obstát jako zástupkyně svého voličstva a symbol naděje pro ty, jež dosud žádné zastoupení neměli.

Lykkin idylický život se rozpadá po traumatizujícím porodu druhého dítěte. U ženy propuká poporodní deprese a každodenní práce na farmě i péče o rodinu se mění v úmorný boj. Namísto kýžených chvil lásky s novým potomkem přichází odcizení, pochyby a stále naléhavější pocit, že Lykke selhává jako matka i manželka. Švédské režijní duo nabízí křehký pohled na často neviditelné součásti mateřství. V intimním příběhu zasazeném do tiché švédské krajiny sledují hrdinčinu obtížnou cestu k uzdravení a znovunalezení naděje.

V roce 1987 se Marlee Matlin stala historicky první neslyšící osobou s cenou Akademie. Namísto otevřených dveří však narazila na bariéry filmového průmyslu a každodenní vyjednávání identity ve slyšícím světě. Snímek neslyšící režisérky Shoshannah Stern nabízí intimní pohled na osobní i profesní cestu Marlee Matlin a klade si otázku, jakou cenu může mít výjimečný úspěch v prostředí, které není připraveno přijmout odlišnost. Matlin ve znakovém jazyce reflektuje své zkušenosti a postupnou proměnu v aktivistku za reprezentaci neslyšících lidí. Snímek ukazuje, jak zásadní je komunikace pro lidskou důstojnost.

V roce 1983 vyvolala Elizabeth Bouvia celonárodní diskusi o právu na smrt. Nyní se režisér Reid Davenport vydává po stopách jejího zmizelého příběhu a zkoumá mrazivé pozadí asistovaného umírání. Skrze osobní perspektivu filmaře s postižením odkrývá realitu, v níž se smrt zdá být levnějším a dostupnějším řešením než zajištění důstojné péče v neúprosném kapitalistickém systému. Snímek dává zaznít hlasům lidí s postižením, které v debatách o autonomii často zanikají. Davenport zkoumá křehkou hranici mezi osobní volbou a tlakem systému, v němž se nedostupná péče, chudoba a izolace mohou proměnit v argument pro smrt jako jediné dostupné řešení.