„Proč jsem tady?“ ptá se devadesátiletá rezidentka Florence. Když jí zrovna slouží paměť, v jejím novém domově se jí líbí. Cení si obětavé péče ošetřovatelského týmu, s nímž ráda s nadhledem konverzuje. Rozhovory s lidmi ztrácejícími paměť zahrnují každodenní ujišťování o tom, co je zrovna za den nebo kolik je komu let. Film kromě mizejících duševních světů zaznamenává i tvrdou práci zaměstnanců*kyň, často ze sociálně vyloučených poměrů, které po noční směně v práci čeká další u nich doma. Idylickými kulisami zastřešeného maloměsta se proplétají sanitární vozíky a jeho obyvatelstvo společně tvoří svět, v němž se jedni hrouží hlouběji do minulosti, zatímco druzí s nadějí sní o lepší budoucnosti.