„Snažili jsme se Kiberu zachytit tak, jak ji vnímají místní,“ říká kameraman Petr Racek

V rámci 20. ročníku lidsko-právního festivalu Jeden svět se v Olomouci promítal i snímek Kibera: Příběh slumu. Na debatu po filmu dorazil jako host jeho kameraman Petr Racek, který se zároveň uvolil k realizaci rozhovoru. Povídali jsme si o bizarním způsobu, kterým se k němu donesl inzerát o natáčení Kibery, o spolupráci s režisérem Martinem Pávem a celé řadě dalších věcí. „Co v Africe vidí západní člověk na první pohled, nemusí vůbec odpovídat realitě,“ upozorňuje mimo jiné Petr na zrádnost etnocentrismu.

 

Loni jsi pracoval na dvou výrazných dokumentech, kromě Kibery i na Máme na víc od Robina Kvapila. Jak ses k těmto projektům dostal?

S Robinem Kvapilem jsem pracoval už nějakou dobu. Točili jsme spolu například pro Českou televizi na srbsko-chorvatské hranici, když začala uprchlická krize, o Grand Prix v Brně, o různých ekologických tématech. Potom mě oslovil kvůli natočení závěrečné části kampaně Michala Horáčka, což byl můj příspěvek k filmu Máme na víc. Co se týče Kibery, s režisérem Martinem Pávem jsme se potkali víceméně náhodou přes inzerát na internetu. Facebook mě upozornil, že váš přítel Martin Páv přidal inzerát. Tehdy jsme se neznali a doteď netušíme, jak je možné, že jsme se měli v přátelích! Takže o natáčení bych se nedozvěděl, kdyby nebylo této absolutní náhody. Potom jsme se potkali na Florenci, dali jsme si každý tři Budvary a pak se viděli až na letišti. Natáčení mělo dvě etapy – nejdřív jsme tam jeli červenec a srpen 2016 a pak na další dva měsíce v roce 2017. Jako štáb jsme se před natáčením neznali a rovnou spolu jeli na dva měsíce bydlet do slumu.

Kameraman je jedním z klíčových tvůrců filmu, často funguje jako spolurežisér. Jakým způsobem jste pracovali ve tvůrčí dvojici s Martinem Pávem?

Jelikož jsme na projekt vybrali peníze v crowdfundingové kampani, měli jsme opravdu omezený budget. Do Kibery jsem mohl jet já, Martin Páv jako režisér a Eva Krutílková, která učila tady na univerzitě v Olomouci a přišla s nápadem do Kibery odjet. Ona oslovila Martina, aby projekt natočil. S Martinem jsme poznávali Kiberu společně, diskutovali každý den nad tím, co objevujeme. A jak k tomu máme přistupovat. Do slumu jsme jeli bořit stereotypy. Po pár týdnech jsme si sedli a zjistili, že některým těm stereotypům máme až chuť uvěřit a co s tím budeme dělat. Zjistili jsme, že lživé jsou nejen stereotypy. Stejně tak není pravdivý ani názor městského liberála.  Co se týče rozdělení profesí, Martin je taky hodně vizuální člověk, na vizuální podobě filmu jsme pracovali spolu. Hlavně během prvních dvou měsíců, při natáčení v roce 2017 jsme si už práci více dělili. Ale celkově jsme byli velice propojení. Jeden z důvodů, proč jsem vůbec jel, byl fakt, že Martin vystudoval hranou režii na FAMU. Já jsem nikdy nebyl vyloženě dokumentární kameraman. Rozuměli jsme si v tom, že se chceme pohybovat na hraně vyprávění příběhu. Nejen zaznamenávat nějakou událost. Díky tomuto zaměření pak fungovala i naše spolupráce na místě. Dokumentární vyprávění zatím není pro české dokumenty obvyklé. Ale vím o spoustě zajímavých vznikajících dokumentů, které jej víc využívají.

Martin má vystudovanou hranou režii na FAMU. Ty jsi studoval nějakou filmařskou školu, nebo jsi spíše samouk?

Stoprocentně samouk. Studoval jsem sociologii a žurnalistiku v Brně, přičemž na žurnalistice jsem odchodil všechny předměty, které se týkají audiovizuální tvorby. Nenaučil jsem se tam vůbec nic. Měl jsem ovšem přístup do katederního fundusu, kde jsem si mohl půjčovat věci na školní projekty. To jsem samozřejmě nedodržoval a techniku si půjčoval na své věci. Jednou z prvních, které jsem natočil, byl lokální spot na brněnský Jeden svět.

Zmínil ses, že názor na slum jste si vytvářeli primárně během natáčecího procesu. Kolik informací jste o Kibeře měli, než jste tam vyrazili točit?

Příprava námětu trvala asi půl roku. Já jsem byl oslovený necelé dva měsíce předtím, než jsme do slumu jeli. Takže jsem se mohl zaměřovat maximálně tak na vizuální složku věci, nakoukat dokumenty, kterými bychom se chtěli inspirovat. To málo jsme stihli probrat s Martinem. Co se týče znalosti tématu, klíčová byla právě Eva Krutílková, která nás oslovila. Eva do Kibery jezdí už deset let. Má o slumu velké znalosti, většina informací pramenila skrze ni, skrze materiály, které nám poskytla. Před odjezdem nás připravovala, jak k místu přistupovat. Když si Kiberu zadáte do Googlu, vyskočí na vás věci jako vysoká kriminalita, špína, znásilnění, nepokoje, především ty volební z roku 2007. Tehdy tam i ve zbytku Keni na základě zmanipulovaných prezidentských voleb vypukla malá občanská válka, při které zemřelo pár set lidí. Takové informace získáváme z veřejně dostupných zdrojů. Potom tady byla Eva, která se nám snažila ukázat Kiberu z každodenní stránky. Rád říkám, že můžeme o České republice mluvit jako o největším konzumentu piva nebo o největším výrobci pervitinu na světě. Taky ale můžeme mluvit o naší kultuře, o spoustě dalších věcí, které tady máme. Místa třetího světa jsou často perzekuovaná kvůli tomu, že se o nich mluví pouze v negativních souvislostech. My jsme tam nejeli točit jen o pozitivním. Snažili jsme se zabrat Kiberu tak, jak ji vidí samotní Kibeřané, kteří tam žijí. Negativní věci tvoří samozřejmě nějaké procento jejich života, v rámci celkového času jde ale o procento relativně malé. A o normální každodennosti se tolik nemluví. To byl náš cíl – destigmatizovat Kiberu. Ale ne manipulací, jakou používá mnoho neziskovek. Ty natáčejí videa, kde se krásní černoušci s bílými zuby smějí na kameru a hrají si s hračkami, které jim zrovna rozdali. To je nám stejným způsobem nesympatické jako důraz jen na negativní složku.

Jak jste vybrali vypravěče, fotografa Dona? Znal jej nebo jeho fotky někdo ze štábu, nebo jste udělali nějaký „konkurz“?

Konkurz v Kibeře probíhá každý den, od rána do večera. Místní totiž velice rychle poznají, když se tam objeví někdo, kdo tam nepatří. Do Kibery nejezdí ani moc lidí z Nairobi, hlavního města Keni, které je hned vedle. Slum je rozdělen na několik částí, kde si lidé navzájem pomáhají. Ne oficiálně, ale jsou tam komunity v různých částech slumu. Když se objeví někdo nový, rychle se to rozkřikne a přijme ho buď celá komunita, nebo ho celá komunita odmítne. Je to velice podobné, jako kdyby přijeli američtí turisté na jihomoravskou vesnici, fotili by si lidi při práci a nebavili se s nimi. To by se u nás asi nikomu nelíbilo. Proto jsme se ze začátku snažili tolik netočit, ale především s lidmi trávit čas. Pak se otevřou, začnou vám důvěřovat. Výhoda komunity je v tom, že když vám začne důvěřovat pár lidí, rychle se to rozkřikne a přijímá vás najednou velká část slumu. Tak jsme se seznámili v Kibeře se spoustou lidí a narazili i na Dona, hlavního vypravěče filmu. Což je někdo, kdo dokáže komunikovat věci, které se dějí ve slumu, srozumitelně pro západního člověka. Narazili jsme totiž na problém – kdybychom věci, které lidi ze slumu říkají, jen tak někomu z Evropy pustili, nerozuměl by jim. Postrádal by kontext. Don kontext dokáže přidávat. Jako příklad můžu uvést scénu s upalováním člověka zaživa. Nejdříve jsme ji natočili. Pak, aniž by Don věděl, že se scéna stala, vzali jsme jej do místního amatérského studia a zeptali se, co je Mob Justice a jak probíhá. A on odvyprávěl proces od začátku do konce, každý detail toho, co jsme měli natočené. Až potom jsme mu to řekli. Jeho výpověď je do záběrů přidaná, nebylo to tak, že by se na ně díval a přitom o nich vyprávěl. Tak jsme s Donem jako s vypravěčem pracovali.

Jak na váš štáb reagovali přímo obyvatelé Kibery? Přijali vás rychle, nebo nastaly i nějaké konflikty?

Do slumu jezdí velká média jako BBC nebo CNN, ale stráví tam maximálně týden. Ve filmu je vidět, že téměř na každé té plechové boudě je anténa a většina lidí má starou televizi. Obyvatelé Kibery sledují zprávy, vědí, co se o nich říká ve světě. Když pak vidí bělocha s kamerou, pojmou podezření, že si natočí pár z kontextu vytržených, emotivně vyděračských záběrů nahých dětí, které si tam snadno najde a pak je zveřejní. Ale co vidí západní člověk na první pohled, nemusí nijak vystihovat realitu. Toho oni se bojí. A chtějí, aby o nich byla vyprávěna pravda. Stalo se mi, že jsem si natočil muže, který spal u stromu. Pak za mnou přišel a řekl, ať mu dám alespoň padesát dolarů, protože ví, že v Evropě ten záběr prodám za dvě stě dolarů. Což je samozřejmě směšné, že by někdo koupil za tolik peněz záběr, jak někdo spí pod stromem. S místními jsme hlavně komunikovali a mazali, když jim něco vadilo. Vždy jsme vysvětlili, co točíme, jak to točíme. Po nějaké době, třeba druhý rok, už jsme ani nemuseli tolik vysvětlovat. Místní už věděli, kdo jsme a co tam děláme. A kolem voleb byli opravdu velice rádi, že je natáčíme. Zvlášť první dny to skoro vypadalo, že některé věci, třeba zapalování pneumatik, nepokoje a demonstrace, dělají právě pro média. Tam jsme byli naopak velice vítaní. Když jsem točil záběry několika stovek lidí, kteří měli kameny, tyče nad hlavou, tak nešli nikoho mlátit ani zabít. Jenom chtěli dát vědět světu, že nejsou spokojení se situací kolem voleb a snahou je zmanipulovat.

Jen pro rekapitulaci rámce natáčení – můžeš přesněji specifikovat dobu trvání vzniku filmu včetně preprodukce, samotného natáčení a následné postprodukce? Kolik jste měli materiálu a jak jste s ním následně pracovali?

Myslím, že jsme měli devadesát hodin materiálu. Samozřejmě vznikal průběžné verze pro dramaturgy a další lidi, jejichž názor jsme chtěli znát. Přeci jen po určité době člověk ztratí odstup a potřebuje si do toho nechat kecat. Preprodukce trvala půl roku, samotné natáčení dva roky a postprodukce tři čtvrtě roku.

V jakých podmínkách jste v Kibeře existovali? Bydleli jste přímo ve slumu? Kde jste měli technický base-camp?

Byli jsme přímo v Kibeře. Je tam i pár zděných budov v části, které se říká Ayani. Odtud se dá dojet do města za patnáct minut. Ve zděných budovách jsme bydleli, nicméně ony jsou stejně víceméně obklopené těmi boudami z plechu a dřeva. To pro nás bylo důležité, protože jsme vyšli ven a mohli rovnou natáčet. Neztráceli jsme čas cestováním. Samozřejmě to bylo lepší i kvůli domluvě s lidmi v Kibeře. Oni vnímají čas velice rozdílně než my. Pokud se máme někde potkat v pět, neberou to jako 17:00. Znamená to, že kolem třetí si řeknou: „Směřuju na to místo.“ A nějak tam tedy směřují. Nedomlouvá se přesná adresa, kde se člověk potká, to je pro ně nepřirozené. Často říkají: „I am going to be around.“ Člověk tedy přijde k bance, nebo ke konkrétnímu obchodu, přičemž člověk, se kterým se máte potkat, je někde v okruhu padesáti metrů. Buď někde sedí u místních umělců, nebo je v nějakém krámku. Je třeba se rozhlédnout. Když tam druhý rok byla Zuzka Kučerová, producentka filmu, která na nějakou dobu byla v Kibeře jako produkční, odváděla výbornou práci v tom, že měla domluvených více srazů najednou. Když jeden nevyjde, máme další a můžeme točit něco jiného. Ze začátku se stávalo, že jsme měli den, kdy nám dva až tři lidi nedorazili na sraz a nebylo co točit.

V poslední době lze v české dokumentaristice vysledovat tendenci vyrážet do zahraničí a hledat jiná než čistě česká témata. Filmy jako Central Bus Station, Švéd v žigulíku nebo právě Kibera jsou toho důkazem. Čím si myslíš, že je tato změna v přemýšlení českých dokumentaristů způsobena?

Je tady nová generace lidí, která si uvědomila, že Česko není opuštěný ostrov. Česká republika má opravdu stigma Hobitína. Cokoliv je za Hůrkou, informace, které se odtamtud dostávají, považují lidé za nepravděpodobné, nevěří jim nebo je ani nezajímají. Myslím si, že současná generace dokumentaristů se nerozhodla věnovat se zahraničnímu zpravodajství. Spíše popřeli onu hranici domácího a zahraničního zpravodajství jako takovou a začínají nás vnímat jako součást světa. Přijde mi to velice sebevědomé. Stigmatizace zemí třetího světa, názory, které lidé ventilují vůči uprchlíkům, všechno tohle je ukázkou nesebevědomí. Lidé, kteří jen útočí z pohodlí sociálních sítí, nevěří, že jejich hlas může něco změnit. Proto se uchylují k tak nenávistným výrokům. Zatímco lidé, kteří sebevědomí jsou, mají zodpovědnost za to, co říkají, jak se vyjadřují a čemu se věnují. Tím vším mění své okolí, proto vidí smysl věnovat se zdánlivě vzdáleným tématům. Předtím se jim lidé tolik nevěnovali, protože jsme neviděli osobní naplnění v tom, že bychom s tím mohli, dokázali něco udělat.

Jaké bylo se po tak dlouhé době strávené ve slumu Kibera vrátit zpátky do Česka? Nebyl to trochu kulturní šok?

Osobně hodně čerpám ze svobody v sociálních kontaktech mezi lidmi, kterou jsem si přivezl. Po prvním návratu jsem si to dokázal udržet několik měsíců, po druhém jsem dokázal implementovat některé věci do každodenního života. Pomohlo mi to v situaci, kdy máme rozdělenou společnost a lidé spolu moc nemluví. Před třemi lety na Hradčanském náměstí jsem zažil natáčení, kde měl projev Konvička. Byla tam spousta jeho podporovatelů. Po demonstraci se stala skvělá věc, která se podle mě už dnes neděje. Utvořilo se několik skupinek, které byly z části tvořené takzvanými „sluníčkáři“ a takzvanými „vlastenci“. Ti lidi se spolu bavili a po pár minutách zjistili, že většina z nich nemá stejný názor. Každý z nich měl na stávající situaci jiný názor, jiné řešení. Dnes je to horší než před třemi lety, lidé se spolu baví mnohem méně. My jsme se vraceli v roce 2017, kdy v Keni byly prezidentské volby. Mezi současným prezidentem a jeho soupeřem, který o sobě prohlašoval, že je citlivější právě k těm sociálně vyloučeným oblastem, vůči slumům. K němu se přihlásila Kibera, ale zvítězil stávající prezident a zůstal u moci na dalších pět let. Ztělesnění naděje pro slum prohrálo. Potom jsme se vrátili do Čech, kde se ta situace zopakovala do pár měsíců. Analogie byla velice silná. Viděl jsem, jak tam fungují lidi a do jaké míry může až zajít nevraživost mezi dvěma tábory, která je v Keni opravdu velká. O to víc jsem se začal v rámci možností víc otevřeně bavit s lidmi. A usilovat o mezilidské porozumění přímo tady.

autor rozhovoru: Tomáš Poštulka

r
Svůj film na 22. Jeden svět přihlašujte do 1. září 2019 / Submit your film to the 22nd One World until 1st September 2019

Přihlaste svůj film na Jeden svět 2020

Točíte? Stříháte? Postprodukujete? My čekáme! Svůj film na příští Jeden svět můžete přihlásit až do 1. září 2019.  22. ročník......

r

„Snažili jsme se Kiberu zachytit tak, jak ji vnímají místní,“ říká kameraman Petr Racek

V rámci 20. ročníku lidsko-právního festivalu Jeden svět se v Olomouci promítal i snímek Kibera: Příběh slumu. Na debatu po filmu......

jz

Jana Zbořilová, žena, která dává STOP TABU

Jana Zbořilová je aktivní ředitelkou projektu STOP TABU, který se soustředí na různé typy násilí a pomáhá nejen jeho obětem, ale snaží......

Bezpečná blízkost pražských a brněnských koordinátorek a koordinátorů.

Jedeme dál! Festival se přesunul do 35 měst po celé České republice

Od Benešova po Znojmo, od Karlových Varů po Třinec, od Třebíče po Louny. Jeden svět v Praze máme za sebou, ale to jsme pořád jen v půlce.......

koncert

Jazz Tibet Club na Jednom světě tančil v rytmu Balkánu

Stalo se už tradicí doprovodného programu olomoucké odnože lidskoprávního festivalu Jeden svět pořádat koncerty v Jazz Tibet Clubu. Jubilejní......

zahajeni

Slavnostní zahájení Jednoho světa doprovázel film o národu, kterému mizí rodná půda pod nohama

V pondělí večer se Olomouc ponořila do týdenního hloubání nad tématem Bezpečné blízkosti. S důrazem na blízkost a respekt v setkávání......

cb

Rytmy disco-balkánu roztančí Jazz Tibet Club

Festival Jeden svět, to nejsou jenom filmy s dokumentární tematikou, ale také bohatý doprovodný program. Na co se už tento týden těšit?......

koodinatorky

„Dokumenty si získávají čím dál větší místo v mém srdci,“ říká Barbora Valová, která je spolu s Adélou Hemelíkovou hlavní koordinátorkou olomouckého festivalu

Ještě před tím, než celý festival Jeden svět Olomouc 2019 zahájíme, je důležité vyzpovídat ty, bez kterých by se nemohl pořádat. Barbora......

aj

Považuji festival za obrovskou hodnotu, říká ke 20. výročí Jednoho světa Olomouc spoluzakladatel Alexandr Jeništa

Jeden svět letos slaví jubileum. Závažná lidskoprávní témata přináší svým olomouckým divákům už dvacátý rok. U samotného zrodu festivalu......

Cenu za nejlepší film získal dokument Kamenné srdce režisérů Claire Billet a Oliviera Jobarda / The prize for the best documentary film was awarded to Heart of Stone directors Claire Billet and Olivier Jobard

Nejlepším filmem Jednoho světa 2019 je dokument Kamenné srdce

Letošní ročník festivalu Jeden svět už zná své vítěze. Celkem sedm cen udělily poroty v kategoriích Mezinárodní soutěž, Máte právo vědět......

volani_divociny

Grázlové, jak žijete?

Každý jsme asi pár takových kluků ve svém životě už potkal. Pokřikování, sprostá slova, ničení věcí, neúcta k čemukoliv. Přitom jim......

seniorska-projekce

Snažíme se nabudit pohodovou atmosféru, aby byl pro seniory sobotní výlet na Jeden svět příjemným zpestřením, říká Anežka Chalupová

I letos je do programu Jednoho světa zařazena seniorská projekce, která je určena právě seniorům. Jak se chystá taková projekce a co je......

followme

Poznejte odvrácenou stranu Instagramu s dokumentem #FollowMe

Sociální sítě hýbou světem. Jejich pozitivní vliv se nedá popřít, ale je třeba pamatovat na to, že každá mince má i svou odvrácenou stranu.......

a-punk-daydream2

O čem sní pankáči – S tetováním vstříc svobodě

Součástí jubilejního 20. ročníku lidskoprávního filmového festivalu Jeden svět je sekce s tajemným názvem ???. Ta se soustředí na jedince,......

utoya

Rekonstrukce Utøyi: Čtyři verze traumatu

Lidskoprávní festival Jeden svět letos slaví jubilejní 20. ročník. V olomouckém regionu se na pořádnou porci kvalitních dokumentárních filmů......

Rekonstrukce Utøyi je minimalistický psychologický thriller, který svou vizualitou připomíná Trierův Dogville. / Reconstructing Utøya is a minimalist psychological thriller with a visual aspect reminiscent of von Trier’s Dogville.

Filmy, které vás dostanou

Lámete si hlavu, na který ze 117 dokumentů Jednoho světa 2019 vyrazit? Tipy na nejlepší festivalové snímky 21. ročníku pro vás vybrali programový......

Podpořit můžete například Beats Bus, projekt Stevea Arnotta z filmu Duše severu. / You can also support the Hull Beats Bus, the project of Steve Arnott from A Northern Soul.

Filmy, které mění svět. Co můžete udělat vy?

Závěrečnými titulky v kině to nekončí. Jde o dokumenty, k nimž existuje kampaň, ke které se mohou diváci přidat. Tyto kampaně většinou......

Kibera

Kibera: Příběh slumu – Peace wanted alive!

Česká dokumentární škola je jedním z mála odvětví, kterými se česká kinematografie skutečně může chlubit. Tento fakt mimo jiné potvrzuje......

Díky Klubu přátel pokračovala pomoc i ve Vietnamu, který je jednou z nejméně svobodných zemí světa.

Klub přátel Člověka v tísni pomáhá lidem po celém světě postavit se bezpráví

Základní lidská práva jako je svoboda projevu, shromažďování nebo právo vlastnit půdu stále nejsou v některých zemích samozřejmostí.......

Anotes

Filmové tipy

Téma 20. ročníku Jednoho světa Olomouc pokládá osobní otázku každému z nás. Co je pro mne bezpečná blízkost? Může to být má identita.......

na-skolach-2

Otevíráme diskuzi na školách

Ani na letošním v pořadí 20. ročníku Jednoho světa Olomouc nebudou na programu chybět dopolední projekce pro školy s pestrou......

olmik-dobrovolnici-3

Olomoucký Jeden svět hledá dobrovolníky a dobrovolnice do svého týmu

Máš zájem zapojit se do příprav největšího festivalu s lidskoprávní tematikou? Chceš zažít nové věci a poznat nové lidi? Pak jsi náš......

Co nás rozděluje a co spojuje? ptá se Jeden svět 2019 / What differentiates us and what brings us together? One World 2019 asks

Identita, jistota, bezpečí. Jeden svět 2019 hledá, co nás spojuje

Kdo jsem a kam patřím? Odpovědi na tyto otázky jsou v době politických krizí, rozdělené společnosti a na prahu nevratné klimatické změny......