záštity
Festival filmových dokumentů Jeden svět a pořádající společnost Člověk v tísni jsou pro mě jedním z velmi dobrých příkladů působení občanské společnosti. Živě si pamatuji dobu, kdy společnost vznikala. Převládající politický názor nebyl vzniku nadací příliš nakloněn a neustále připomínal svá podezření a varování, že nevládní sektor je cosi, co nás jen vzdaluje vytouženému blahobytu. Ta doba je naštěstí pryč. Některé nadace vznikly a brzy zanikly, jiné se sotva drží a další – jako Člověk v tísni – si vedou velmi dobře a o jejich smyslu málokdo pochybuje. Přispěly k tomu i dvoje katastrofální povodně, které jsme v nedávné minulosti zažili.
Festivaly jako Jeden svět vznikají především ze snahy přiblížit hlubší souvislosti lidského utrpení, které nám každodenní zpravodajství nepřináší. Dalším důvodem je, že mají‑li nadace nalézt podporu svých humanitárních či rozvojových projektů, je třeba konflikty a katastrofy zprostředkovat těm, kteří je na své kůži nezakoušejí, ale chtějí se podílet na zmírnění jejich následků. I proto jsme rok co rok seznamováni s nejrůznějšími podobami lidských tragédií na jedné straně a s příklady lidské solidarity a spoluzodpovědnosti na straně druhé.
To vše oceňuji a z toho všeho se raduji; tím spíš, že se festival šíří do dalších měst, do škol, a dokonce mimo Českou republiku. I to je přece forma naší zahraniční politiky a druh našeho exportu. Výhodou je, že funguje bez ohledu na to, která z politických stran je právě u moci a jaký je její vztah k lidské nelhostejnosti.
Opravdu rád jsem jako ministr kultury také v letošním roce poskytl záštitu a finanční podporu Mezinárodnímu filmovému festivalu o lidských právech Jeden svět.
Když si člověk pročítá úvodní slova partnerů a sponzorů v katalozích různých akcí a festivalů, dočká se obvykle mnoha velkých, ale přitom prázdných slov. Pokud ale zalistujete katalogy festivalu Jeden svět, najdete něco jiného. Ať již čtete slova záštity bývalého prezidenta, primátora hlavního města nebo příspěvky ředitelů společností, které podporují festival finančně. Najdete totiž v jejich textech skutečné uvědomění si potřebnosti takového „alternativního“ filmového festivalu a ocenění role a možností filmu v apelu na veřejnost, především na mladší generaci. Připomenutí toho, že svět je jen jeden a mnohá jeho neštěstí jsou vzdálená pouze zdánlivě – neštěstí totiž vzdálenosti zkracuje. Napadá mne v této souvislosti citát z Gregoryho Corza: „Člověk člověku člověkem, to je láska!“
Tato myšlenka, spolu s úsilím, jež během celých šesti let od vzniku Jednoho světa vynaložil ředitel Igor Blažević a všichni jeho spolupracovníci, mne přesvědčila, že si tento mezinárodní festival zaslouží stálou podporu ministerstva kultury, stejně jako například Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech či festival filmů pro děti ve Zlíně. Těší mne také, že v minulém roce byla na popud pořadatelů založena tradice, která tuto podporu ministerstva kultury de facto potvrzuje: Cena ministra kultury udělovaná za nejlepší film. Moc si přeji, aby porota při výběru nejlepšího filmu neměla snadnou práci.
Žijeme ve světě, který se nachází v neustálém pohybu. Hranice se posouvají, lidé přemisťují, kultury mísí, společnost se mění – to vše současně na podstatné části kontinentů naší modré planety. Válečné konflikty, přírodní katastrofy, společenská tabu, porušování lidských práv nebo šíření smrtelných chorob jsou dnes proto globální problémy, které se týkají nás všech.
Navzdory nejnovějším telekomunikačním technologiím je však pro většinu z nás svět za našimi hranicemi stále v mnohém neznámý. A často je nám stejně vzdálen svět našich nejbližších, které vídáme dnes a denně.
Prostřednictvím Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět máme již po sedmé možnost obohatit se právě o pohledy za hranice našeho běžného vnímání světa kolem sebe i daleko za hranice Evropy.
Dovolím si tedy jeho pořadatelům popřát mnoho sil a inspirace do dalších let a všem divákům, aby si z festivalových kin odnesli co nejvíce pozitivních podnětů k zamyšlení.
Již několik let je Plzeňský Prazdroj jedním z hlavních partnerů festivalu Jeden svět. Vedle pestrobarevných přehlídek současné umělecké kinematografie působí velmi sympaticky urputné „černobílé“ dokumentaristické úsilí organizátorů Jednoho světa. Plzeňský Prazdroj dokáže takové smělé projekty ocenit, neboť sám vznikl před více než sto šedesáti lety jako pokus zlepšit jednu – byť nijak zásadní — dimenzi lidského života. Od té doby je důležitou součástí nejrůznějších společenských dějů a jejich aktivním činitelem, ale jako většina z nás někdy i objektem, na který působí černobílá realita. To, že se festival Jeden svět snaží dostat do povědomí veřejnosti leckdy možná vyhraněný, pro někoho černobílý pohled, má smysl. Věci se občas musejí pojmenovat jasně. Ve všech svých programech zaměřených na podporu regionů, kde působí, nebo na rozvoj významných kulturních a uměleckých hodnot preferuje Plzeňský Prazdroj otevřenost, transparentnost, jasný cíl a kreativitu. Jsou to přístupy, které nás dlouhodobě spojují s organizátory festivalu Jeden svět. Přeji letošnímu ročníku hodně úspěchů a divákům šťastnou ruku při volbě nejoblíbenějšího filmu festivalu, který pak získá Diváckou cenu Plzeňského Prazdroje.
Dnešní způsob života svádí k tomu říci si, že je nejlepší je nevidět, neslyšet a hledět si svého. Bariéra, kterou tak vědomě stavíme mezi sebe a okolí, je však velmi zrádná a ošidná. Vede k netoleranci, sobectví a nesnášenlivosti.
Není snadné vydat se opačným směrem a snažit se tyto bariéry okolo nás i v nás samotných bourat. Společnosti Člověk v tísni a festivalu dokumentárních filmů s lidskoprávní tématikou Jeden svět se to však již několik roků daří. Patří jim za to upřímný dík a obdiv. Obojí zasluhují také filmoví tvůrci z celého světa, kteří na přehlídku každoročně posílají své snímky. Díky tomu, že mají chuť a odvahu všímat si věcí, nad nimiž ostatní zavírají oči, a otevřeně hovořit o tématech, jimž se jiní raději vyhýbají, se daří měnit obecně zastávané lidské postoje. Naléhavost a opravdovost jejich příběhů je taková, že není možné tvářit se, že se nás osudy druhých netýkají.
Jsem rád, že také letos uvidí tyto filmy především děti ve školách a mladí diváci. Budou mít jedinečnou šanci poznat svět z jiné perspektivy, než jak jej denně ukazují komerční televizní kanály. Jsem si jist, že právě toto publikum je velmi vnímavé a může udělat nejvíc pro to, aby současná lhostejnost a netolerance neměly v budoucnu šanci.
Letošnímu ročníku festivalu Jeden svět přeji úspěch a hodně diváků.
Brutální masakry, válečné konflikty, útlak a totalita, zmar přírody, násilí vůči dětem a ženám, genocidy, mučení, vykořisťování… Při listování ve starších katalozích festivalu jsem zaskočen širokou škálou a četností podob, jaké může mít a má zlo. V této souvislosti mě napadá, že jednou z nejdůležitějších úloh média veřejné služby je právě o těchto tématech informovat a skutky zla otevřeně ukazovat.
V tomto ohledu si velice dobře uvědomuji odpovědnost České televize, a proto pokládám naši účast na festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět za přirozenou. Navíc, dlouhá léta spolupracujeme s tvůrci, kteří svými umělecky hodnotnými snímky nejenže varují lidstvo a vyjadřují solidaritu s trpícími, ale především ovlivňují vědomí společnosti. Tak můžeme stav našeho společného jednoho světa zlepšovat.
Filmové a televizní festivaly, jakkoli jsou tyto okamžiky oslav a setkávání pomíjivé, hrají nanejvýš důležitou roli při propagaci evropského filmu. Tyto akce promítají značné množství audiovizuální tvorby a působí tak skoro obligatorně jako prostředek k zajištění komerčního úspěchu: bez festivalů by tisíce filmů a video nahrávek zůstaly ležet v regálech, aniž by si je někdo koupil. Počet diváků, který festivaly přilákají – asi dva miliony -, zabezpečí reálný ekonomický dopad; nemluvě o jejich kulturní, sociální a výchovné roli a o zvyšování míry přímé a nepřímé zaměstnanosti v Evropě.
Podpora těchto akcí ze strany MEDIA Programme, podpůrného programu Evropské komise, je zřejmá stejně jako jeho snaha o zlepšení podmínek pro distribuci a propagaci evropské kinematografické tvorby po celé Evropě. Za tímto účelem pomohl více než stovce festivalů finančním příspěvkem převyšujícím částku dvou milionů eur.
Díky jejich činnosti a podpoře komise se každým rokem promítá kolem deseti tisíců audiovizuálních děl, jež ilustrují bohatost a různorodost evropské kinematografie. Plody této práce se jenom znásobí díky deseti novým státům – Lotyšsku, Estonsku, Polsku, Maďarsku, České republice, Slovensku, Slovinsku, Litvě, Maltě a Kypru -, které se do programu zapojily v květnu 2004.
Komise pomáhá také s budováním sítě těchto festivalů. Aktivity Evropské koordinace filmových festivalů v této oblasti povzbuzují spolupráci mezi festivaly, čímž posilují jejich vliv na rozvoj společných aktivit.
Člověk v tísni - společnost při ČT, o.p.s. Sokolská 18, 120 00 Praha 2, Česká Republika Tel. +420 226 200 434, mail@oneworld.cz.