Na podzim roku 1944 se Walter Rosenberg přidal k partyzánskému oddílu a pod krycím jménem Rudolf Vrba bojoval proti nacistům až do osvobození. Jméno si již ponechal. Po válce vystudoval chemii na Pražské technické univerzitě. Působil jako vědec a univerzitní profesor: napsal víc než padesát vědeckých knih a statí. Několik publikací napsal rovněž o holocaustu, o kterém také přednášel. Svědčil u soudu s nacistickými zločinci a jeho zkušenost z války byla zachycena v dokumentárních filmech včetně legendárního snímku Clauda Lanzmanna Shoah. Sám svůj příběh z války popsal v knize Útek z Osvětimi. Je vyprávěním o člověku, který dokáže čelit osudu za jakýchkoli, i zcela bezvýchodných okolností. „Zlo činí ten, kdo se zlu jakkoli podává: ať aktivně, nebo pasivně, ať jako nástroj, nebo jako pozorovatel, nebo jako oběť. Za jistých okolností je zlem i nevědomost.“ To je poselství nezlomného člověka Rudolfa Vrby.

Věra Fleischmannová Šestapadesátiletá Věra Fleischmannová je členkou skupiny Sami a spolu. Jde o lidi s mentálním postižením, kteří se rozhodli, že se naučí vyjadřovat své názory a přání, aby o sobě mohli rozhodovat sami, aniž by byli někým ovlivňováni či vedeni. Říkají si sebeobhájci. Mezi sebeobhájci je hodně lidí, kterým společnost nepřiznala právo rozhodovat o svých životech a kteří jsou částečně nebo úplně „nesvéprávní“. Paní Věra si sama vyřídila občanský průkaz a je svéprávná, jak říká. Své postižení přičítá těžkému porodu, po němž měla opožděný vývoj. Je v plném invalidním důchodu, ale pracuje v chráněné dílně. Když si s něčím neví rady, zeptá se. „Dřív jsem se hodně podceňovala, myslela jsem, že spoustu věcí nezvládnu. Dnes jsem si jistější, už jsem vyzkoušela spoustu rolí ve skupině a přišla jsem na to, že to není tak těžké a že to mohu zvládnout, když budu chtít.“ Asistentka sebeobhájců Dana Kosičková dodává: „Je obdivuhodné, že paní Věra má ve svém věku chuť a sílu pracovat na sobě. Poznala jsem ji jako tichou ženu. To, že se sama přihlásila do poroty, i když má obavy z množství neznámých lidí, je důkazem, jaký kus práce na sobě udělala.“
Taisa Izmailová Taisa Izmailová odešla z Grozného do sousední Kabardinsko-balkarské republiky v prosinci roku 1994. Byl nejvyšší čas — za měsíc srovnaly ruské tanky se zemí dům, ve kterém bydlela. Vzala s sebou tři dcery a doklady. Z posledních peněz zaplatila taxík do města Nalčik. Nikoho tam neznaly, ale přesto se Taise za čtyři roky podařilo vybudovat nový domov. Po opakovaném vyhrožování se ale rozhodla znovu odejít - tentokrát do Dubaje, kde žije její sestra. Po dvou měsících jí někdo poradil, ať zkusí štěstí v Česku. Peníze zbývaly ale jen na dvě letenky, takže dvě dcery zůstaly ve Spojených arabských emirátech. Na Štědrý den roku 1999 požádala Taisa v ČR o azyl a po čtyřletém čekání jí byl udělen status uprchlíka. „Před válkou mě zajímalo jen módní oblečení, francouzské parfémy, a kam pojedeme na dovolenou. Teprve potom, co jsem prožila, jsem si začala všímat i jiných věcí,“ odpovídá na otázku, proč přijala místo v porotě festivalu. „Dneska už vím, že se dokážu o svou rodinu postarat. Válka mi dala sebevědomí a svobodu rozhodovat sama o sobě.“
Vladimír Kováč Vladimír Kováč se narodil před devětadvaceti lety v Praze. Bezstarostné dětství Vláďovi skončilo ve chvíli, kdy se jeho matka podruhé provdala. Otčím se k němu choval nevybíravým způsobem a stejně tak s ním při jakémkoli konfliktu i zacházel. Když bylo Vláďovi patnáct let a přiznal se matce, že je gay, vyhodila ho z domu na ulici. Po krátké době se ho „ujala“ jistá žena, která ho odvezla do Chebu, kde ho v ženských šatech nutila k prostituci. Selhání rodinného zázemí společně s životem na ulici Vláďu přivedly k pervitinu. V tu chvíli se bludný kruh kolem něj pomalu uzavřel a on se pod vlivem okolností začal dopouštět delikventního jednání. Jako mnoho lidí, kteří si aplikují drogy nitrožilně a jsou ohroženi infekčními nemocemi, se i Vláďa nakazil žloutenkou a virem HIV. Vzhledem ke spoluúčasti na krádeži byl odsouzen k trestu odnětí svobody. S jeho diagnózou a minulostí se pro něj pobyt ve vězení stal ještě větším peklem než dosavadní způsob života. Po propuštění z výkonu trestu nastaly u Vládi zdravotní komplikace, které si vyžádaly hospitalizaci v AIDS centru na Bulovce. Odtud byl na dobu rekonvalescence a s možnou vyhlídkou na integraci do běžného prostředí propuštěn do péče Domu světla, sociálně-zdravotního a azylového zařízení. Během dvou let se Vláďovi podařilo zbavit se závislosti na drogách a stabilizovat svou situaci. Našel si práci, přítele a bydlení. Od poloviny minulého roku začal pracovat jako pečovatel v Domě světla a preventivní pracovník České společnosti AIDS pomoc. Svou profesní budoucnost vidí v boji proti diskriminaci HIV pozitivních lidí a v prevenci pohlavně přenosných infekcí.
Jelena Podgornaja “,Ty seš Židovka? Ptám se tě, seš Židovka? Ty nechápeš juda? Ty nevíš, co je juden mord?´ Opilý nácek na mě řval a kamarádky se mě snažily odtáhnout jinam,“ líčí Jelena Podgornaja událost z loňského dubna. Pětatřicetiletou ruskou Židovku, která pochází z Petrohradu a v Česku žije už pátým rokem, napadl přímo před dveřmi obchodu, kde pracovala, neonacista Ondřej Lezskovan. Incidentu přihlíželi bratři Ondřej a Zdeněk Švamberkové. Všichni tři sympatizují s neonacisty a Zdeněk Švamberk je jednou z vůdčích postav organizace Národní odpor. Trojice útočníků byla zaměstnána ve stejné budově jako oběť. Jelena ale nepodlehla strachu a stěžovala si u majitele obchodního centra. Ten jí nabídl jinou práci. Mnoho jiných lidí by raději vyklidilo pole, Jelena ale odmítla s tím, že by přece bylo zbabělé před nácky utíkat. Nakonec se to vyplatilo. Neonacistické eso Zdeněk Švamberk byl vyhozen, zbývající dva dostali vážná varování. „Vídala jsem je stále a pokaždé už mě slušně pozdravili. Útočník se mi dokonce přišel omluvit; prý byl tak opilý, že nevěděl, co dělá,“ říká se zadostiučiněním v hlase Jelena.
Lýdie Žigová "Bojím se ve vlastním bytě. Lidé, kteří na nás zaútočili, nejsou ve vězení, mohou se kdykoli vrátit a třeba nás i zabít,“ mluví o svém každodenním strachu jednadvacetiletá Lýdie Žigová. Žije s manželem a třemi dětmi v Jeseníku. Známou se stala poté, co ji a jejího muže loni v červnu brutálně napadli tři mladíci, muže pořezali v obličeji a na hrudi a tehdy těhotné paní Lýdii způsobili zranění oka s trvalými následky. Přestože okresní soud v lednu útok označil za čin s rasovým podtextem, odsoudil mladíky jen k podmíněným trestům. Rozsudek vyvolal protesty veřejnosti a jesenické okresní státní zastupitelství se vzdalo práva rozhodnout o odvolání. Proti rozsudku se odvolalo Okresní státní zastupitelství v Bruntálu. Mladí manželé čekají na výsledek dalších soudních jednání, pokoušejí se získat bezpečnější bydlení a na celou událost zapomenout.