Werner Herzog "dokumenty"

„Tenhle film vám nemá říkat, co si máte myslet. Nedal jsem mu strukturu, která by se vám snažila vnutit nějaké názory. Možná víc než kterýkoli jiný film, který jsem natočil, tenhle potřebuje, aby si jej diváci dotvořili svými pocity, myšlenkami a výklady. Dnes, o třicet let později, je pro diváky stále stejně živý. Nepřipomíná nic, co viděli dřív, a myslím, že z něj každý odchází s vlastní interpretací."
-- Werner Herzog

„Lidé většinou reagují tak kladně, protože je to film o osamělosti, o obtížném úkolu najít u druhých porozumění. To je vlastně základní věc, se kterou se musíme vypořádávat den za dnem. Člověk v tomto filmu nachází nejradikálnější, absolutní lidskou důstojnost, odhalené a nepřikrášlené lidské strádání. Země mlčení a temnoty je mému srdci obzvlášť blízká. Kdybych ji nenatočil, zela by v mém životě hluboká propast."
– Werner Herzog

„Nikdy jsem nedělal rozdíl mezi svými hranými filmy a dokumenty. Pro mne jsou to všechno prostě filmy a Velká extáze řezbáře Steinera je určitě jeden z mých nejdůležitějších filmů. Vždycky jsem cítil spřízněnost se skokany na lyžích." – Werner Herzog

„Od La Soufrière jsme chtěli odejít s natočeným filmem. Nejsem zrovna člověk, který by chtěl spáchat sebevraždu, a nešlo o žádný bravurní kousek. Nešli jsme tam, aby nás to zabilo. Slepé a hloupé riskování není nic, co bych obvykle dělal. Prostě nejsem tenhle druh filmaře. Ale musím připustit, že natáčením filmu jako je La Soufri_re jsme tak trochu hráli vabank."– Werner Herzog

„Mé filmy jsou antropologické pouze v tom smyslu, že se snaží zkoumat lidské bytí v této konkrétní době a na této planetě. Netočím filmy, ve kterých se prolínají jen záběry mraků a stromů, pracuji s lidskými bytostmi, protože mne zajímá způsob, jakým lidé jednají v různých kulturách. Jestli se proto stávám antropologem, budiž. Ale nikdy neuvažuji ve striktních pojmech etnografie: třeba abych jel na nějaký vzdálený ostrov s výslovným důvodem studovat tam domorodce. Vždy je mým cílem zjistit víc o člověku jako takovém a mým prostředkem je film. Kvůli svému charakteru nemá film mnoho společného s realitou jako spíš s našimi kolektivními sny. Je kronikou stavu naší mysli. Účelem je zaznamenávat a vést tak, jako to dělali kronikáři v minulých staletích." – Werner Herzog

„V Americe byly Lekce temnoty velmi dobře přijaty. Bylo zajímavé sledovat tamější reakci na film, protože Američané – a vlastně lidé z celého světa – během války v Zálivu a po ní viděli na CNN tytéž záběry hořících ropných vrtů v Kuvajtu. Tyto záběry ale lidé vnímali jen prostřednictvím zpravodajství a v důsledku jeho bulvárního stylu měly jen malý dopad. Všichni jsme ve zprávách viděli tolik hrozných věcí, že jsme jim zcela – a nebezpečně – přivykli. Proto když došlo k požárům ropných polí, zdálo se, že na ně druhý den všichni zapomenou. Ale pohled na smolně černý povrch ropné hladiny je totéž jako dívat se do obrovského klidného jezera, které odráží modrou oblohu a mraky. Bylo to velmi zvláštní a já věděl, že se dívám na něco závažného, co musí zůstat zaznamenáno v paměti lidstva." – Werner Herzog

„Dieterův příběh je úžasný. Narodil se v Německu a jeho první vzpomínkou jsou nálety spojenců a rozbombardování jeho rodné vesničky ve Schwarzwaldu. Jeden bombardér prolétl těsně okolo domu, v němž Dieter bydlel. Mihl se za oknem, kde chlapec stál, a na zlomek vteřiny se setkaly oči pilota bombardéru a Dietera. Místo aby ho to vyděsilo, byl Dieter uchvácen: uviděl jakousi všemocnou létající bytost, jak se snesla z mraků, a od toho okamžiku chtěl malý Dieter létat." - Werner Herzog

„Tenhle film je čímsi, co ve mně dřímalo mnoho let. Je to příběh Juliane Köpcke, sedmnáctileté německé dívky, která jako jediná přežila zřícení letadla v peruánské džungli na Štědrý den roku 1971. Julianina matka zemřela spolu s dalšími čtyřiadevadesáti lidmi. Neuvěřitelné na tom je, že ačkoli bylo po deseti dnech odvoláno intenzivní pátrání, vyšla Juliane dvanáctého dne po katastrofě z džungle. Je to zázrak a na Juliane se mi líbí, že dělala všechno pro to, aby přežila. Další věc, která mne fascinuje, je, že jsem v roce 1971 točil v Peru film Aguirre a spolu se svou ženou, několika herci a techniky jsme měli rezervaci na tentýž let. Musel jsem uplatit zaměstnance aerolinek, aby nám dal letenky, ale let byl na poslední chvíli zrušen a letadlo letělo jinam. Teprve po natočení tohoto filmu jsem zjistil, že jsme točili Aguirre jen několik říček od místa, kde Juliane právě bojovala o život." – Werner Herzog