|
Česky | English | o festivalu | záštity | naši partneři | |
|
||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||
 |
||||||||||||||||||
|
Filmy |
|
||||||||
|
||||||||||
retrospektivy |
Příští generace mi můžou políbit prdel |
|||||||||
|
|
|
|
|
|
|||||
|
Esej o Werneru Herzogovi Peter Wintonick
Velká část šedesáti let práce Wernera Herzoga znamenala gargantuovský boj o vyrvání extatické pravdy z rukou falešných umělců, byrokratů, faktografů, obchodníků s iluzemi, vérité lhářů a těch, kteří ho analyzují. Ačkoliv proslul především díky svým hraným filmům (Aguirre: Wrath of God; Fitzcaraldo; Kaspar Hauser; Nosferatu; Invincible atd.), jen asi tucet z jeho čtyřiceti šesti filmů lze označit za klasické hrané filmy. Zbytku sám říká „dokumenty", přičemž slovo dokumenty nechává v uvozovkách. Takových snímků natočil tolik, že už jen proto byl pro mě vždycky velkým dokumentaristou. Pro Hrezoga zkrátka neexistuje rozdíl mezi hraným a „dokumentárním" filmem; oba jsou to prostě filmy. Oba berou „fakta", postavy, příběhy a hrají si s nimi stejným způsobem. Festival Jeden svět nabízí reprezentativní průřez těmito „dokumenty". Většina z nich zápasí o to, jak definovat formu. Jde o boj mezi falešnou faktografií ortodoxní dokumentaristiky a Herzogovým rejem interpretací s tvůrčím přístupem k realitě. Herzog se může prohlašovat za apolitického tvůrce, ale v jádru jsou jeho filmy o politice v nejširším slova smyslu, o právech obyčejných hrdinů za neobyčejných okolností, o triumfu lidské vůle, o prolínání krajin vnějších a vnitřních, o optimismu a naději. Jsou nástroji změny, jež musíme všichni ovládat. Je to zápas o hledání pravdy v iluzi a skutečnosti ve smyšlence. Je to lekce o naději a o světle v temnotách. Ale nejdříve několik fakt. Většina z nich se blíží pravdě. Konečně, posuďte sami. Pravé jméno Wernera Herzoga je Werner H. Stipetić. Narodil se 5. září 1942 v Mnichově. Od chvíle, kdy byl schopen myslet, věděl, že bude filmařem. Neměl jinou možnost, než se stát režisérem. Ve čtrnácti začal cestovat – pěšky. Prošel téměř po celé státní hranici Německa. V roce 1974 šel pěšky z Mnichova do Paříže, aby se setkal se svou umírající učitelkou a mentorkou Lotte Eisner. Nakrátko konvertoval ke katolicismu. Není schopen vnímat filmařství jako skutečné povolání. Je přesvědčen, že byrokracie zabíjí filmovou tvorbu. Jeho rodina bydlela v Berlíně v tomtéž penziónu, kde bydlel Klaus Kinski. Jeden čas žil v Manchesteru a hodně cestoval po Africe a Jižní Americe. V patnácti letech se Werner zúčastnil autorské soutěže scénáristů a vyhrál ji. Filmovému řemeslu se naučil sám. Nikdy nestudoval na filmové škole. V roce 1963 dostal grant od Fulbrightovy komise na studium na univerzitě v Pittsburghu, kde vydržel tři dny. Vždycky píše své scénáře velmi rychle, jako maniak. Poprvé telefonoval, když mu bylo sedmnáct. V roce 1962 natočil svůj první film za peníze, které si vydělal jako svářeč na nočních směnách. Je filmantropologem, kterýžto neologismus by se mu příčil. Je ne-analytický. Jednou řekl: „Film přichází z krajin vesnických trhů a cirkusů, a ne ze světa umění a akademismu." Jeho cílem je dozvědět se víc o lidstvu a zjištěné natočit. Jeho filmy rezonují s kolektivním vědomím. Je básníkem, i když by se pravděpodobně zařazení do takové škatulky bránil. Většina toho, co o něm kritici a milovníci filmů píší, není pravdivá. Většina skutečností v tomto odstavci není nepravdivá. Proto když je jeho reputace pošramocená, hovoří o pokrouceních jako o svých „falešných dvojnících" stvořených médii, kteří se toulají po světě nezávisle na něm. Snaží se být dobrým vojákem kinematografie. Nezneužívá ostatní. Nadchl herce pro film a žádal po nich, aby táhli loď přes horu. Není šílený. Jeho ego je v zásadě v pořádku. Při natáčení jeho filmů nikdo nezemřel. Sám několikrát téměř zemřel. Vytváří mýty. Je součástí druhé poválečné vlny oberhausenského hnutí obnovy nové německé kinematografie. Je surrealistou podle tradice předválečných německých filmů. Není součástí žádného hnutí. Nemá žádné epigony a nikdo se mu nerovná. Není génius. Herzogova vlastní matka řekla: „Když byl Werner ve škole, nikdy se nic nenaučil." Po rozvodu rodičů vychovávala Wernera a jeho bratra matka. Když jejich dům zničila bomba, odstěhovali se do vesnice Sachrang v Bavorsku. Vyrostl v chudobě. Jako dítě byl introvert. Měl tři ženy a tři děti. Jeho kancelář je v Německu. Žije v Kalifornii. Je kontroverzní. Je člověkem, který umí spolupracovat. Kdysi pracoval v mexickém rodeu. Většina toho, co jste o Werneru Herzogovi slyšeli, není pravdivá. Zajímá se o řemeslnou dovednost, nedogmatický expresionismus, nevinnost, krajiny, jazyk, poetiku, hudbu, překlenování komunikačních propastí, soucit a svatost ve skutečných lidech. Režíruje operu a píše knihy. Hodně pracuje s fyzicky handicapovanými. Řekl: „Jsem tvrdě pracující člověk a to je vše. Není na mně nic romantického. Příští generace mi můžou políbit prdel." Byl donucen sníst vlastní botu. To je v kostce pan Herzog. Pokud mám navázat na jeho buřičskou radu, kterou jsme si s přítelem před lety vzali k srdci, přál bych si, aby Werner přijel do mé země, do Kanady, a šel se mnou pěšky k severnímu magnetickému pólu. Z nějakého tajemného herzogovského důvodu se jeho poloha mění a pomalu se posunuje směrem k Rusku. Pomohu mu o tom natočit film. Vezmeme ho na festival v Cannes. Nebo nevezmeme. -- Peter Wintonick, One World associate curator |
|
||||||||
|
nahoru | |||
|
|
|
|
|
|
novinky | filmy | program & kina | akce | pro návštěvníky | press | hosté | |||
 |
Člověk v tísni – společnost při ČT, o.p.s. Sokolská 18, 120 00 Praha 2, Česká republika Tel. +420 226 200 430, mail@oneworld.cz, www.clovekvtisni.cz |
site by
.naut |
