Nanuk, člověk primitivní je považován za dokument, jenž zásadním způsobem ovlivnil počátky kinematografie. Je to pravděpodobně první film o vztahu člověka k přírodě a první etnografický film. Archetypální obraz muže bojujícího o přežití je zároveň archetypem dokumentární tvorby.

V letech následujících po první světové válce procházelo umění radikálními změnami. Tradiční formy nahrazovalo experimentování a nové techniky. Film byl díky své novosti a dynamickému vývoji obzvláště otevřeným médiem. Teorii filmového střihu výrazně ovlivnila moderní poezie a film zase zpětně ovlivňoval literaturu. Malíři, kteří výrazně měnili styl zčásti v reakci na fotografii, spatřovali v pohyblivých obrázcích nový impulz ke zkoumání kompozice v pohybu. Zrodil se imagistický film. Symfonie velkoměsta je všeobecně považována za první a nejčistší ukázku vlivu, jaký mělo malířství na film.

Esfir Šubová stála se svými přáteli a kolegy Dzigou Vertovem a Sergejem Ejzenštejnem u zrodu sovětského filmu. Podobně jako Vertov i ona věřila ve schopnost filmu odhalovat realitu, která je prostému oku neviditelná. Podobně jako Ejzenštejn, který se od ní učil střih, byla přesvědčena, že juxtapozice obrazů je s to vytvářet realitu. Možná její tvorba ovlivnila kinematografii zásadněji než filmy jejích slavnějších současníků. V Pádu dynastie Romanovců vynalezla žánr historické kompilace, jejíž prostředky a techniky se používají dodnes.

Dziga Vertov je jedním ze zakladatelů sovětské kinematografie. Jeho futuristický manifest Muž s kinoaparátem se řadí k nejvlivnějším filmům, které byly kdy natočeny. Snímek, který začíná jako dokument o roli kameramana v sovětské společnosti, se stává metafilmem zkoumajícím povahu pravdy ve filmu a oslavou moci kamery.

Noční pošta je jedním z nejslavnějších a nejdůležitějších filmů v dějinách britského dokumentu. Původně byla zamýšlena jako čistě informativní dokument, který popisuje způsob doručování pošty. Film se ale stal oslavou dovedností zaměstnanců pošty a přemítáním o moderní industrializované společnosti, tradičním venkovském způsobu života a místě člověka mezi těmito dvěma mody existence.

Přestože vznikl na objednávku jako propaganda v době války, zařadil se film Hoří mezi nejvýznamnější protiválečné snímky. Film o sboru pomocných hasičů během náletů na Londýn si objednala Crown Film Unit a měl být oslavou hrdinství a osobních obětí, jež obyčejní Britové přinášejí v boji proti nepříteli. Namísto toho vytvořil Humphrey Jennings poselství o lidskosti a lidské důstojnosti prosté šovinismu a vlasteneckého zápalu.

Vítězství v poušti patří k ukázkám prvotřídní válečné dokumentaristiky. Na rozdíl od filmů Humphreyho Jenningse, jenž se zaměřoval na civilisty, kteří se vyrovnávali s realitou války doma, provází Vítězství v poušti vojáky na frontě a zachycuje skutečná dramata války. Nikdy předtím kamera nezaznamenala tak důkladně vojenskou bitvu.

Majdanek sloužil nacistům jako koncentrační a vyhlazovací tábor. Mezi lety 1941 a 1944 tu přišlo o život čtvrt milionu lidí, většinu z nich tvořili polští Židé, polští političtí vězni a sovětští zajatci. V červenci 1944 byl tábor jako první osvobozen Rudou armádou. O plynových komorách a zvěrstvech, jež nacisté v lágrech páchají, se už vědělo. Nikdo ze Spojenců ale dosud žádný tábor nenatočil. Pohřebiště Evropy se stalo prvním dokumentem o nacistických táborech smrti, který si nenatáčeli Němci sami.

Vnímání filmu jako poezie patří k filmu od samého vynálezu pohyblivých obrázků. Předváleční tvůrci objevili poetickou sílu technik střihu a začali zkoumat paralely mezi asociacemi vytvářenými ve filmu obrazem/zvukem a asociacemi slova/obrazu, které podněcuje psaná poezie. Po druhé světové válce zkoumání možností filmu jako poetického jazyka zesílilo nejen proto, že byla dostupná lepší technologie (především synchronizace zvuku). Filmaři stále silněji vnímali moc filmu vyvolávat emoce a myšlenky. Tvůrci na obou stranách železné opony navíc zdůrazňovali nutnost, aby se film zabýval sociálními tématy.

Jean Rouch je všeobecně považován za otce hnutí cinéma vérité. Vystudoval etnografii a kamera pro něj byla nástrojem k zaznamenávání skutečného života jeho milovaných západoafrických kmenů. První filmové pokusy ale narazily na tvrdou kritiku za naivní přístup hraničící s povýšeností. Kritika Rouche přiměla k hlubšímu proniknutí do života Afričanů.

Chris Marker patří k největším novátorům a k nejrespektovanějším experimentátorům na poli filmu. Je klíčovou postavou hnutí cinéma vérité. Jeho práce od 50. let neustále posouvala možnosti dokumentárního filmu a videa.

Lítost a soucit je velkofilmem o francouzské společnosti okupované hitlerovským Německem. Marcel Ophüls kombinuje velké množství dobových záběrů s rozhovory s lidmi z nejrůznějších prostředí – od vichystických kolaborantů až k vůdcům odboje, farmářům, hercům, obchodníkům, spisovatelům a německým veteránům. Ophüls zkoumá psychologii kolaborace a její dopad na francouzskou společnost generaci po válce. Snímek byl natáčen na objednávku francouzské televize, ta jej ale nakonec odmítla odvysílat. Kontroverzní dokument totiž popíral mýtus o jednotném odporu Francouzů proti okupaci a šokoval odhalením míry, v jaké Francouzi kolaborovali s nacisty. Dnes je Lítost a soucit označován za jeden z nejdojemnějších a nejvlivnějších dokumentů všech dob.