Příběh sošek

„Jako malá holka jsem si hrávala s blátem v kalužích a na hromadě vykopané hlíny. Naše nejoblíbenější hra byla na vaření. Kluci dělali nádoby a holky knedlíky. Když maminky zavolaly své děti obědu, všichni se rozprchli domů a já zůstala sedět na špičce hromady a koukala po slunku, jak si chodí na obloze pořád dopředu. Bylo mi při tom krásně a ty chvíle jsem milovala.

Roky batolení blátem utíkaly a nastal čas chodit do školy. Bylo to pro mě něco nového a já si nemohla zvyknout na to, že mám poslouchat neznámé lidi. Cítila jsem, že mě hromady opouštějí. Postupem času jsem si ale našla nové kamarády a začala mít víc zájmů. Naučila jsem se hrát na klavír a flétnu, šít, plést.

Ve výtvarné výchově jsem poznala různé materiály, mačkala umělou barevnou hmotu – modurit – a myslela na své hromady. Když už jsem na ně začala zapomínat, přišel učitel s novým materiálem. Připomínal mi bláto, které se lepí na paty – byla to moje hromada namočená ve vodě. Modelovala jsem všechno, co mě napadlo. Po dokončení každého výrobku jsem měla velkou radost, že vůbec něco takového umím. Připadala jsem si jako stvořitel. Své výrobky jsem dávala přátelům a měla jsem z toho větší radost než oni.

V myšlenkách se vracím na hromadu svého štěstí, které se mi dalo poznat. S hlínou pracuji už pět let. Za tu dobu jsem poznala lidi, co ji měli v rukou, i ty, kteří ji nikdy nedrželi. Snažím se hlínu dávat právě těm, co ji neznají. Našla jsem svou hromadu štěstí a nechtěla bych ji ztratit.

P.S. Ovšem to nejpodstatnější jsem zapomněla říct. Jsem nevidomá dívka a mé oči jsou skryty v dlaních. Skrze ně nelze vidět, ale lze cítit. Tím chci říct, abyste nechali nevidomé dívat se, i když si musí na vše sáhnout."