Rozhovor s Petrou Procházkovou
Petra Procházková: Nemáme na to, abychom operovali obě oči, s jedním už ale člověk přežije
Petra Procházková *1964
Jako novinářka podávala od roku 1992 informace o válečných konfliktech na území bývalého SSSR, zejména v Čečensku. Zde v roce 2000 působí v roli humanitární pracovnice a záhy je vyhoštěna ruskými úřady. Pracovala také jako zpravodajka v Afghánistánu. Obdržela několik novinářských cen a medaili za zásluhy od prezidenta ČR.
Kde se vzalo občanské sdružení Berkat a o co usiluje?
Občanské sdružení Berkat vzniklo živelným způsobem v době, kdy jsme v Čečensku spolu s kamarádkami z ČR, především s Janou Hradilkovou, založily dětský domov pro válečné sirotky. Jelikož se v Česku objevila skupina lidí, která na domov posílala finanční prostředky, bylo třeba tuto živelnou činnost nějak formalizovat. Název sdružení si vybrali sami sirotci – slovo Berkat znamená v jejich jazyce štěstí a milosrdenství. Takže se dá říct, že sdružení vzniklo kvůli vyhovění formálním požadavkům v Evropě, kde nemůžete jen tak živelně dávat na něco peníze.
Berkat bylo na počátku čistě dobrovolnické sdružení, kde lidé nedostávali za svou práci zaplaceno. Nejdůležitější je samozřejmě pomáhat lidem, kteří se ocitli v nouzi nebo jsou postiženi nějakou humanitární katastrofou. Velmi rychle jsem ale přišla na to, že pomáhání má stejný prospěch jak pro toho, komu je pomáháno, tak pro toho, kdo pomáhá, a do takové struktury se vyvinul i Berkat. V Česku existuje určitá kategorie občanů, většinou jsou to ženy, kteří se chtějí nějakým způsobem v pomoci realizovat, kteří si tímto řeší i své vlastní problémy, svá neštěstí, deprese a těžké životní etapy. Východiskem z jejich problémů je možnost pomoci někomu, kdo je na tom ještě hůř.
Berkat začal v Čečensku, ale když mě vyhostili z Ruska, přestěhovala jsem se do Afghánistánu, kde jsem působila jako zpravodajka. Opět se ukázalo, že novinařina s humanitární prací jde dohromady moc dobře. Novináři mají totiž nejlepší informace o tom, co, kde, kdo potřebuje, a mohli by být něco jako rozvědka humanitárních organizací. My jsme po chvíli zjistili, že by v Afghánistánu bylo dobré rozvinout nějaké aktivity Berkatu. Soustředili jsme se na děti jako v Čečensku, a ještě jsme k tomu přibrali ženy, protože se nám zdálo, že Afghánky patří mezi nejpostiženější kategorii lidí. Nyní tedy jednak pracujeme s vesničankami a jejich dětmi kolem Kábulu, jednak jsme se vrhli do zdravotnictví a transplantujeme oční rohovky, čímž navracíme tamním lidem zrak.
Kolik se vám podařilo operovat dětí?
Nejsou to jen děti, dokonce bych řekla, že dětí není ani většina, protože celý tento projekt je velmi složitá záležitost, nejen zdravotně a technicky, ale i sociálně a diplomaticky. Operovali jsme přes 200 lidí, většinou byli slepí na obě oči a my jsme jim spravili jedno oko. Nemáme na to, abychom operovali obě oči, takže jsme jim vrátili zrak částečně, čímž se povedlo řadu lidí dostat zpět do normálního pracovního procesu, v případě dětí do školy. Cílem našeho projektu není pouze to, aby viděli, ale aby zrak používali k přežití, proto jsme si vybrali transplantace rohovek.
Kdyby chtěl člověk z Česka nějak pomoci tomu, o co usilujete, jak to může udělat?
Nejjednodušší je podívat se na naše stránky www.berkat.cz a zvolit si z řady možností na co přispět. Další možnost je zapojit se jako dobrovolník do různých zahraničních projektů, které ale probíhají i tady v ČR. Pomáháme sice v zahraničí, ale nemáme tam v tuto chvíli žádné české pracovníky, protože jsme zjistili, že mise nutná při činnostech, které provádí například Člověk v tísni, je šíleně drahá. Na většinu projektů nemáme granty od vlády ani velkých mezinárodních organizací, tak vybíráme peníze od lidí.
Jednou z šancí, jak nám pomoc,i je tedy přispět. Jelikož je velmi těžké lidem vysvětlovat, že bychom si z těchto peněz platili diety nebo letenky, zvolili jsme jinou cestu a snažíme se vybudovat si v zahraničí partnery z místních lidí. Je to opět taková složitá diplomatická cesta.
Jak se tedy mohou lidé z ČR do vašich činností zapojit?
Máme třeba řadu žen, které se nám samy přihlásily, že chtějí ve svém okolí či příbuzenstvu prodávat výrobky afghánských žen, které my sem vozíme, nebo pohledy, které jsme natiskli po 12 korunách. Potom máme ženy, které řekly: „Ne, my bychom se styděly dělat tohle, my vám raději něco ušijeme.“ My jsme řekly ano, šijte panenky nebo sluníčka, polštářky, cokoliv, hlavně po nás nechtějte žádnou velkou kooperaci, protože my nemáme žádné centrum, které by vám třeba tisklo plakáty. Zkrátka nejsou potřeba jen peníze nebo nějaká propagace, je tady i možnost činnosti.
Třetí možnost, jak nám pomoci, je realizace nějakého nápadu. Přišlo za námi několik žen s šíleným nápadem, se kterým by je odkudkoliv vyhodili, ale u nás jsme měli aspoň sílu se nad tím zamyslet, a když svitla jen malinká možnost realizace, tak jsme se spolu s tou ženou do toho pustili a ono to v několika případech vyšlo. Jsou z toho právě ty rohovky, které vznikly díky paní Martě Nolové, již vyhodili z Unicefu, z Člověka v tísni a pak jí někdo řekl, ať jde za mnou a spolu s ní jsme to nakonec dokázali.
Kdybyste měla zhodnotit, jak se zotavuje po válečných konfliktech Afghánistán a Čečensko, v čem je situace stejná a v čem se v obou zemích liší? Má to vliv na vaše projekty?
Určitě je velký rozdíl mezi tím, jak se zotavuje Čečna a jak Afghánistán, protože Čečensku výrazně pomáhají obrovské investice z ruského státního rozpočtu. Groznyj bych já dnes vůbec nepoznala, protože ho znám jako rozbombardované Drážďany, a dneska jsou tam v centru kavárny. Samozřejmě je to za vysokou cenu politické nesvobody. Jde o takový normalizační režim, kdy se lidé mají materiálně celkem dobře, zejména ve srovnání s válečným obdobím. Ovšem musí, jak se říká, držet hubu. Způsob vládnutí je totalitní, spadají pod Ruskou federaci, proti čemuž se léta bouřili, ale mají elektřinu.
V Afghánistánu je ten proces mnohem obtížnější, i když tam je taky jakási obnova patrná. Třeba v Kábulu jde dnes už elektřina 24 hodin, je tam internet a objevila se řada nových škol, nějaké postavili i Češi. Ovšem násilí tam stále bují. Část obyvatelstva, nelze mluvit pouze o Talibanu, si prostě přítomnost cizinců v zemi nepřeje a různým způsobem se tomu brání. Třeba násilím, které různě eskaluje, a proto taky Afghánistán nedokázal udělat takový technický pokrok jako Čečensko. Ovšem na druhou stranu je Afghánistán i podle přísných měřítek Evropana zemí o dost demokratičtější než Čečensko. I když je v Afghánistánu islám mnohem tvrdší a tradice hrají větší roli, tak třeba já si tam mohu dovolit hovořit svobodněji. Lidé, s nimiž děláte rozhovory, jsou uvolněnější. Každý klidně zkritizuje Karzáího, zato v
Čečensku proti Kadyrovovi nikdo neřekne ani slovo, protože se bude bát o hlavu. To je podle mě veliký rozdíl.
Vy sama jste natočila poměrně hodně věcí, ať to byly reportáže nebo dokumenty, myslíte si, že síla zpravodajství, médií či dokumentárních filmů může vyvolat nějakou reakci i dnes, kdy jsou lidé zahlceni informacemi?
Myslím, že ano, jen je potřeba najít správnou cestu. Už asi není rozhodující ukazovat hektolitry krve, takovým šokem jsme si prošli v 90. letech, zlomem bylo právě Čečensko, které bylo hodně drsně nafilmované. Pamatuji si, že ke konci konfliktu v České televizi říkali: „Jeden mrtvý, to ne, to musí být víc.“ Zkrátka už to nestačilo a dnes cesta vede spíš přes lidské příběhy, lidé jsou pořád schopni slyšet na to, když jim převyprávíte nějaký lidský osud, který reprezentuje celkovou situaci. Samozřejmě každý lidský osud je odlišný, ale je právě uměním filmaře, dokumentaristy či novináře vybrat takový osobitý lidský osud, který při své zvláštnosti reprezentuje situaci v celé zemi. Většinou jsou tito filmaři pranýřováni a říká se jim, že takhle to není. Někteří lidé, hlavně politici, totiž nejsou schopni za vybranými specifiky vidět to obecné. Toto je velké umění. Komu se to povede, ten osloví. A když neosloví, je to zase známka toho, že se věc nezdařila.
Jaká je reakce lidí přímo v místech konfliktů? Myslí si, že když zveřejníte jejich osud, dojde ke změně?
Strašně zajímavé byly reakce v Čečensku, kde válka trvala velmi dlouho, a pamatuji si, že na začátku byli lidé šíleně ochotní hovořit. Například jedna matka nám dovolila, abychom natočili pohřeb jejího dítěte, což bylo emotivně až drastické, a i ta matka to obrovsky prožívala, a přesto tam strpěla kameru. Bylo to proto, později nám to samy čečenské ženy řekly, že chtěly, aby lidé viděli, co se u nich děje. Doufaly, že tomu nějakým způsobem zabrání a že další matky už nebudou muset takto trpět. Ovšem když jsem za nimi přišla za tři roky nebo když jsme tam natáčeli už v pozdní době války, tak byla reakce opačná. Lidé nám říkali: „Jděte do háje, my jsme vám ukázali všechnu naši bolest a svět proti tomu nic neudělal.“
V Afghánistánu si také myslím, že byli lidé na začátku ochotnější a teď mají spíš skeptičtější postoj k tomu, co novináři dokáží a co ne. Já bych se držela toho, že nemůžeme přeceňovat své schopnosti. Na druhou stranu jaké by to bylo, kdybychom vůbec nebyli? Asi mnohem horší.
Je podle Vás nějaké téma, o kterém se příliš nemluví a mělo by být víc zmiňováno?
Většinou mluvíme o tom, jaké problémy mají lidé v zahraničí, jak islám proniká do Evropy, a přitom jsme v daném problému jen velmi málo schopni sebereflexe. Já bych přivítala film o českém rasismu, ale o jiném, než v nějaké extremistické organizaci, spíš v obyčejné české domácnosti. Znám sousedy, kteří když vidí černocha, tak se křižují. Popsat to s takovou citlivostí, jako umí Sommerová nebo uměl Špáta, protože ono to v podstatě není drama. Obrazově je to těžce ztvárnitelné, jde spíš o takového kostlivce v nás, kterého ještě nikdo nedokázal popsat. Toto se netýká jen Čechů, ale celé Evropy – taková běžná evropská občanská xenofobie, o tom bych já chtěla vidět film.
Vy sama máte za muže Afghánce, žijete s afghánskými dětmi na malé české vesnici, jaká je situace tam?
Mám velkou zkušenost, která mě naplňuje optimismem. Když jsme přijeli, tak to byla trochu křeč a místní spíš čekali, co z toho bude. Ale díky tomu, že členové mé rodiny jsou běžní orientálci, kteří jsou společenští a hodně jim záleží na sousedských vztazích a na životě komunity, tak to zlomili, řekla bych přes noc. Teď to funguje tak, že si říkají se sousedy ahoj a napůl je to sranda, ale napůl je místní už přijali a není tady jediný problém. Starší afghánský kluk se už seznámil s místními kluky. Na začátku tu byla velká nedůvěra a ze strany vesničanů špatná očekávání. Báli se, že budeme vyhazovat odpadky oknem a do rána hulákat, zkrátka se báli divočiny a zlomilo se to tím, že potom sami viděli, že oni umí zdravit, mnohdy lépe než český člověk. To mě vede k tomu, že osobní zkušenost a setkání je moc důležité, abychom nebyli oběťmi předsudků, které tu existují. Setkat se můžete i prostřednictvím filmu, když se to nedaří osobně.
Také by mě zajímalo, jaká je reakce české veřejnosti na to, že pomáháte zrovna v Afghánistánu, o kterém se mluví především v souvislosti s bojem proti terorismu?
Na to je těžké odpovědět. My sice pořádáme taková setkání, říkáme jim bazarety, jsou to v podstatě besedy s veřejností, ovšem většinou tam chodí lidé, kteří nás znají a souhlasí s námi. Na besedu se mnou málokdy přijde někdo, kdo mě nesnáší a kdo nemá rád cizince, aby tam vykřikoval, ať jdou Afghánci do háje, sám a obklopen tolerantními občany. Takže já mám, řekla bych, zkreslený pohled na to, jak česká veřejnost toto vnímá. Nedávno jsem četla jeden výzkum, kde se uvádí, že nejméně oblíbení ze všech národností jsou v ČR Afghánci a Pákistánci. Tito lidé, kteří nás nemají rádi, nepřijdou na besedu, kam já přivedu Paikara, oni se ho většinou bojí a musím dodat, že oprávněně, ten by jim dal, kdyby mu řekli něco ošklivého. Nicméně z takového běžného života, ne třeba u nás na vesnici, protože tady jsme to zlomili, ale v Praze, je to mnohem větší problém. Tam je xenofobie anonymní, Češi jsou poserové, oni dokáží bojovat, když nemusí odkrýt svůj štít, když jsou za někým schovaní. Afghánci jsou pravý opak. V Praze to pociťujeme hlavně na úřadech, kde vám oficiálně nikdo nic neřekne, ale například já projdu hned a manžel se s žádostí moří.
Jakému tématu se chcete do budoucna věnovat?
Zafárek nám už trochu odrostl, tak jsme zjistili, že může být chvíli bez nás, takže určitě zase tomu východu. Třeba střední Asii, kterou my známe hlavně proto, že tam je hodně plynu. Mě zajímá téma interakce Evropy a těchto zemí a to, nakolik jsou Češi materialisticky založení, jak moc jsou ochotni promíjet porušování lidských práv za to, že máme plyn a teplé radiátory. Zkrátka interakce zemí, které jsou v otázkách porušování lidských práv úplně jinde. Toto se bude týkat určitě i Číny, ale Čína není můj obor. Tím je bývalá sovětská střední Asie, která také bude do budoucna hrát obrovskou roli a já bych tam moc chtěla jet na nějakou delší dobu a zjistit, jak to s námi vlastně je. I když poznáváte cizí národy, tak zároveň poznáváte sebe sama, což vás nakonec zajímá nejvíc. Uvidíme, jak projdou Češi.
Lenka Hradecká a Kateřina Petrášová
snímek Zprostředkovatel a debata s Petrou Procházkovou
Husa na provázku | 22. 3. | 20:30