Rozhovor s Mashou Novikovou
Masha Novikova: Poháněl mě pocit studu za mou vlastní zemi
Masha Novikova (*1954)
Holandská režisérka ruského původu, jejíž dokumenty jsou spojeny především s problematikou Ruska a Kavkazského regionu. V tomto roce je jako členka poroty hostem pražské sekce Jednoho světa.
Můžete se prosím představit návštěvníkům Jednoho světa?
Narodila jsem se v Moskvě, za dob Sovětského svazu. Na Moskevské univerzitě jsem vystudovala pedagogiku a později pracovala jako učitelka ruského jazyka a literatury. V Kazachstánu jsem pak v německém činoherním divadle dělala asistentku režie. Krátce před pádem Berlínské zdi jsem přišla do Holandska, kde jsem studovala na Kunstwebu u Stefana Majakowského kameru, scénografii a filmovou režii. Zpočátku jsem pracovala pro několik režisérů jako producentka, reportérka nebo překladatelka v Rusku. Od roku 2000 točím své vlastní filmy. Natočila jsem několik dokumentů na MiniDV jako druhá kameramanka. V roce 2005 jsem režírovala svůj první film Padlý anděl, který pojednává o obchodování s ženami z východní Evropy.
Film Anna v přední linii není vaším prvním filmem, který se týká válek v Čečensku. Co vás na tomto tématu tolik přitahuje?
V dubnu 2000 jsem v Čečensku natočila nějaký materiál pro dokument Lea de Boera s názvem Vlak do Grozného. Bylo to těsně po tom, co byl Groznyj zcela zdemolován. Poháněna pocitem studu za svou vlastní zemi se od té doby cítím být o mnoho víc spojená s čečenskou válkou. V roce 2002 jsem pro Jose de Puttera natáčela v Grozném film Tanči, Groznyj, tanči. Dokument Tři kamarádi z roku 2006 o životech tří čečenských přátel ve válce i v míru jsem už režírovala sama.
Jaký byl popud k natočení snímku o Anně Politkovské?
Natočit o ní film jsem se rozhodla po 7. říjnu 2006, kdy byla zabita v Moskvě.
Čím jste si při natáčení tohoto filmu prošla? Nastala nějaká kritická chvíle, kdy jste měla pocit, že už film nedokončíte?
Po mých zkušenostech z války jsem už neměla o svém národu dobré mínění. Znala jsem dobře Anninu práci. Ale když jsem začínala dělat na filmu o ní, začala jsem také stále častěji v Rusku potkávat lidi, kteří byli jako ona. Například Světlanu Ganuškinu nebo Galinu Musalijevu z listu Novaja Gazeta. A také Lidii Jusupovou, kterou znám od roku 2004. S filmem mi také pomohla Natalia Estěmirova. Bylo pro mě velmi důležité, že jsem potkala všechny tyto lidi. Práce na filmu pro mě byla něco jako ospravedlnění mé země a mého národa.
Váš film o Anně Politkovské se promítá na mnoha festivalech. Co byste si přála, aby si z něj diváci odnesli?
Tento film se promítal na více než 25 festivalech po celém světě. Některé festivaly jsem sama navštívila a v každé zemi lidé mluvili o stejných pocitech – o lásce k Anně, té ruské ženě, a také o respektu k ní. Pro mě bylo zvláštní, že v ostatních zemích ji lidé znají a soucítí s ní více než v Rusku.
Jaké jsou vaše plány do budoucna?
V současné době pracuji na filmu o třech zemích, které si prošly občanskou válkou, o Katalánii, Litvě a Abcházii. Tento snímek je oproti mým ostatním filmům více filozofický. Přemítá se v něm o válce a lidech v ní.
Ivana Lelkesová
Anna v přední linii
a debata s Petruškou Šustrovou
Bakala | 26. 3. | 17:30