Rozhovor s Igorem Blaževičem
Igor Blažević: Chtěl jsem, aby Jeden svět ovlivňoval lidské nitro diváků, v němž se regeneruje víra v hodnoty, které život opotřebovává
Igor Blažević *1963
Vyrůstal v Sarajevu, v Záhřebu vystudoval filozofii a srovnávací literaturu. Poté, co nepokoje v Jugoslávii přerostly do ozbrojeného konfliktu, se natrvalo přestěhoval do Prahy. Společně s Jaromírem Štětinou a Šimonem Pánkem, kteří tehdy působili v Nadaci Lidových novin, stál u zrodu Člověka v tísni. Při humanitárních misích navštívil mimo jiné také Čečensko, Kambodžu, Barmu či Východní Timor. Od roku 1999 byl ředitelem festivalu Jeden svět.
Jakou roli hrála při vzniku festivalu vaše zkušenost s válkou v Jugoslávii?
Ona trochu ovlivňuje způsob, jak se dívám na filmy a co mě v nich oslovuje nebo neoslovuje. Pro rozhodnutí založit festival ale byla podstatná spíš nespokojenost s tím, co jsme natáčeli v různých krizových oblastech. Měl jsem pocit, že existují lepší dokumenty a že bychom je měli ukázat. Za druhé jsme v oněch počátcích chtěli trochu rozbíjet jakousi zahleděnost české dokumentaristiky do sebe. Připadalo mi, že mezinárodní festival by mohl více konfrontovat české dokumenty se zahraničními.
Když se člověk pohybuje v krizových oblastech, tak také velice rychle pochopí, jak málo nám toho mainstreamová média zprostředkovávají a jak je obraz světa útržkovitý. Jde o takovou McLuhanovskou globální vesnici, zdání, že víme všechno, co se děje. Ale když člověk najednou vidí realitu světa, pochopí, kolik toho nevíme. Kvalitní dokumentaristika nahrazuje tento deficit informovanosti a pochopení dění ve světě. A to byl třetí popud k založení Jednoho světa.
Jaký má festival hlavní cíl dnes?
Jeden svět má několik cílů. Vedle zmíněného komplexnějšího pohledu na svět nabízí festival to, co svým způsobem dělá každé kvalitní umění – nabourává stereotypy v lidských hlavách a kultivuje lidskou schopnost být vnímavější. Jeden svět tedy primárně neslouží k tomu, abychom rychle běželi pomáhat někomu jinému. Klíčová je právě kultivace hodnotového systému, který potřebují jednotlivci pro vlastní život a společnost pro pospolitost a udržitelnost.
Jeden svět už dnes v české společnosti pomáhá jakýmsi téměř rituálním způsobem. Jde o akci, prostřednictvím které má společnost, jednotlivci a část elity možnost přihlásit se k hodnotám lidských práv a k jejich podpoře ve světě i doma. Naše evropská značně sekulární společnost ztratila náboženství a rituály. Je ale hodně důležité, abychom se vraceli k základním hodnotám či k rozdílu dobra a zla. Abychom si na konkrétních příkladech připomínali, že jsou některé věci důležitější než jiné. A tím, že si tyto základní hodnoty a rozdíl dobra a zla uvědomujeme dnes už ne primárně v kostele, ale prostřednictvím filozofie, literatury, umění nebo na Jednom světě prostřednictvím dokumentárního filmu, částečně ovlivňujeme naše chování.
Už léta cítím, že dáváme divákům také možnost strávit pár dní ve společnosti inteligentních a zajímavých lidí a zároveň nebýt pasivními příjemci toho, co se děje ve světě. Můžou něco aktivního udělat. A letošním ročníkem se to snažíme ještě více rozvinout programem „Jak získáš své diváky ty“, který komukoliv umožní aktivně se zapojit do šíření dokumentárních filmů Jednoho světa.
V čem vlastně tkví síla dokumentárního filmu?
V první řadě jde o moc vizuální komunikace, která je výrazně silnější než ta psaná. Mně osobně, jako někomu, kdo studoval literaturu, se to nelíbí a ještě pořád mám raději dobrou knížku než dobrý film. Ale byl bych hloupý, kdybych neuznal, že současný svět je dominantně řízen vizuální komunikací. Jak se říká: „Jeden obraz má hodnotu deseti tisíc slov.“
Film je populární kultura, je a priori snadno vnímatelný a přijatelný, a priori sexy, zvláště pro mladé lidi. Jde tedy, užitkově řečeno, o nástroj, jak jiným lidem předat těžká, nepřijatelná témata v populárním balení. Síla dokumentu spočívá také v tom, že neoslovuje lidi jen na racionální, ale také na emocionální úrovni. Otevírá možnost identifikace s hrdinou filmu, vytváří vjem, který je výrazně komplexnější, než když si jenom přečtete novinový článek.
Dokumentární film, na rozdíl od televizního zpravodajství, není útržkovitý. A to je další kvalita. Zatímco televizní zpravodajství zprostředkovává hledisko majitelů moci, dokument velmi často ukazuje to, co Havel nazval „moc bezmocných“. Ukazuje obyčejného člověka v nějakém jeho zápase, prohrách a vítězstvích. Naše životy nejsou složeny z toho, že participujeme na moci. Dokumentární film trochu koriguje disproporční obraz světa, který nabízejí média, tedy to, že jsou slyšet pouze reprezentanti moci.
Dokument má nakonec také léčivý potenciál. Umožňuje člověku sdílet jeho trauma a pomoci v hledání vlastního vyrovnání. Traumatizovaný člověk totiž trpí „autismem“ vlastního traumatu – těžko o něm mluví a zároveň si myslí, že je jediný, kdo něco takového zažil. A když pak vidí, že stejnou věc zažil někdo jiný a že tento příběh zprostředkovává veřejnosti, může svůj „autismus“ překonat. Zkušenosti opravdu ukazují, že dokumentární film léčí.
Podle jakého klíče vybíráte filmy, které jsou na festivalu?
Proces výběru filmů už dlouhá léta ku prospěchu festivalu dělá více lidí, a proto například můj osobní vkus podléhá korekci dalších lidí (smích). Já jsem kdysi vybíral filmy sám a nebyl to úplně dobrý program. Jsem tvrdohlavý a nevzdávám se svého vlastního názoru, ale už se našlo dost lidí, kteří mají stejné nebo větší pravomoci pro výběr, takže se to ve výsledku vyrovná.
Já mám třeba rád dlouhé filmy (smích) a tak podobně.
Je nějaké téma, o kterém by se mělo mluvit víc a nemluví se o něm?
Při výběru filmů člověk za prvé pracuje s tím, co je přihlášeno. Tento banální fakt si málokdo uvědomí, dokud sám nezačne vybírat. Pokud stojím o nějaké téma a nejsou o něm natočeny filmy, tak s tím sotva něco udělám. Vedle toho člověk má vybírat jen dobré filmy – nikoli ty, které mají důležité téma, ale jsou z nějakého důvodu špatné. Jeden svět se už ovšem těší dost velké mezinárodní prestiži, máme tedy hodně přihlášek a je z čeho vybírat. Takže nemám pocit výrazného tematického deficitu.
Samozřejmě byly roky, kdy jsme chtěli nějaká témata pokrýt, ale nenašli jsme filmy. Třeba Afghánistán dva roky po mezinárodní intervenci – šlo o žhavé téma, jenže filmy, které vznikaly, nebyly vůbec dobré. I když do Afghánistánu přijelo hodně štábů, tak se točily spíš sebechvály o tom, jak Západ zachránil afghánské ženy a tak podobně. Tito filmoví výsadkáři nebyli schopní pochopit tamější společnost, která je hodně jinde než naše realita, a uvízli ve vlastních předsudcích a stereotypech.
Jeden svět běží několik posledních let také na základních a středních školách. Jak děti vnímají to, co na festivalu vidí?
Dosavadní reakce jsou hodně pozitivní. Je to obrovské úsilí a zásluha systematické práce kolegů, kteří se do toho pustili. Velmi pečlivě vybírají a hlídají si, jak filmy na děti zapůsobily. A s každým výběrem se znovu učí a znovu hledají správnou cestu. Já mám pocit, že jsme tady v Česku vyvinuli něco unikátního, protože je řada festivalů, které se snaží v tomto vzdělávacím prostoru působit, ale neznám žádný, který by to dělal s obdobným rozsahem a systematikou.
V čem se festival za léta své existence nejvíc změnil a co naopak zůstalo stejné?
Festival kvantitativně hodně narostl. Co to znamená, to přesně nevím. Posunul se od marginální akce pořádané nevládní organizací směrem k hlavnímu proudu české kultury a patří mezi deset nebo patnáct kulturních akcí s velkým A.
Nepochybně se zvýšil jeho dopad, ale zároveň – jak se vždycky stává, když člověk vyrůstá z rebelství a aktivismu – se přiblížil mainstreamu a byl částečně integrován establishmentem. Já jsem si vždy přál zatáhnout a motivovat mladé lidi, ale zároveň se jednou nohou rozkročit i směrem k dospělým, ambiciózním a zaneprázdněným ženám a mužům, kteří působí v politice, ve státní správě a samosprávě, v byznysu, médiích nebo na akademii, k těm, kteří mají trochu méně živé sny a trochu více cynismu v sobě, ale i trochu větší moc ovlivnit chod věcí v této společnosti. Chtěl jsem, aby Jeden svět ovlivňoval jedny i druhé v jejich lidském vnitřku, tam kde se může regenerovat víra v hodnoty, které život opotřebovává. Je ale hodně důležité, aby akce, na kterou najednou krom spousty mladých lidí chodí i současní a bývalí ministři, stále zůstávala schopná být provokativní či alternativní... Věřím, že Jeden svět toho ještě schopen je. Ale jako člověk, který to sám dělá a který to začal, nejsem dobrý soudce.
Máte nějaké cíle do dalších ročníků festivalu?
Mým hlavním cílem je nyní osvobodit festival od sebe. Já už nejsem ředitel festivalu, 90 procent toho, co se děje na festivalu, jsem nerozhodl a o 80 procentech dění už ani nevím. Myslím si, že pro budoucnost festivalu je důležité, aby se osvobodil od svého otce zakladatele. Když lidé příliš dlouho dělají jednu věc, začnou ubližovat jí i své vlastní intelektuální otevřenosti. Bude to zároveň dobré i pro Jeden svět, když přestane být spjatý se jménem Igora a stane se něčím, co žije autonomně. V tomto ročníku se ukazuje, že se to velice daří. Nejenom, že festival zorganizoval někdo jiný, ale někdo jiný než já vymyslel i jeho koncepci. A i pro mě bude dobře být zas na chvíli Igorem, který vedle jména nenosí přívlastek Jeden svět. Existuje totiž jedno velmi moudré demokratické pravidlo pro prezidenty – dvakrát a dost.
Petr Lukeš