Recenze - Ukradené životy
Někdy se věci nevyvíjí tak, jak očekáváte
Australský dokument Ukradené životy měl původně pojednávat o znovushledání matky s její dcerou Fetim po třiceti letech odloučení. Tvůrci filmu, novináři Violeta Ayala a Dan Fallshaw, se však neplánovaně stali v jednom z uprchlických táborů v alžírské poušti svědky ještě něčeho jiného, místní lidé s nimi začali hovořit o zdejších poměrech – o přežívajícím otroctví.
Snímek má více než výstižné motto „Někdy se věci nevyvíjí tak, jak očekáváte.“ V první půlhodině sice opravdu sledujeme zamýšlené setkání matky a dcery, z dialogů však zcela nečekaně vyjde najevo, že jsou stále otroky Arabů. Takové obvinění se však nelíbí Alžírskem podporované separatistické skupině Polisario, která ovládá uprchlické tábory, kam utekli lidé ze Západní Sahary po vypuknutí boje o její suverenitu. Dokumentaristé jsou proto Polisariem vyhoštěni do pouště a film o Fetim a její rodině se začíná měnit v politický thriller s hlavními hrdiny Violetou a Danem. Kvůli páskám zachycujícím otroctví totiž začnou být nepohodlní jak alžírské vládě, tak i sousedním státům, které se bojí, aby obvinění z přetrvávajícího útlaku a rasismu nepadla i na ně.
Jeden a půl roku snahy autorů vymanit se z politického nátlaku a poukázat na bezpráví v alžírské poušti se vešlo do pouhých osmdesáti minut promítacího času. Dokumentární pouť postupně vede přes čtyři kontinenty a odkrývá čím dál víc nepříjemných pravd o politických i lidskoprávních poměrech v severní Africe. Většina scén je doplněna osobními zpověďmi obou tvůrců, a přestože chvíli trvá, než se v mnohovrstevnatém ději zorientujeme, snímek nás svou atmosférou a intimností všech výpovědí nakonec odzbrojí. Ano, tohle je opravdu jiný dokument, než na jaký jsme zvyklí.
Ukradené životy se zkrátka bez zbytečného citového vydírání diváků či jakýchkoli moralizujících klišé snaží zachytit osudy lidí v alžírském uprchlickém táboře, aby už nebyly nadále světu ukradené. Snad se to podaří.
Iva Hromková
Ukradené životy
Art | 27.3. | 21:00