Fejeton
Příprava na konečnost
Možná víc než Čekání na sobí spřežení, což je název a zároveň jakési pomyslné časové rozmezí, v němž se odehrává „příběh“ dokumentu Zdeňka Novotného-Bričkovského, mi tento film připomíná jednu důležitou skutečnost vytrácející se z našich životů – přípravu na konečnost lidského bytí. Tu ještě můžeme ve zlomcích nalézt u původních sibiřských etnik – v tomto případě u národa Ižemců, jako jakési stopy duše, jež sbírá etnografka Galja ve snaze pochopit, co pro ni krajina a kultura, z níž sama pochází, znamenají. Vědomí pomíjivosti, přinášené životem v těsném souladu s přírodou, čteme mimoděk ve všem, čeho se kamera dotýká: ve vrásčitých tvářích žen, poznamenaných sluncem, mrazem a větrem, slyšíme je v jejich písních, v hlasech, jimž nemilosrdný čas ubral na síle a vtiskl jim křehkou nakřáplost. Scéna, kdy stařenka ukazuje svou výbavu do hrobu – rozličné spodničky, sukně, šátky a papuče, v nichž bude chodit na onom světě – zrcadlí prázdno skryté v našich představách o tom, co bude, až přijde náš „poslední okamžik“, kdy budeme muset odejít. Kdo jsme? Kam směřujeme? To jsou základní otázky, na které se v hluku globálního stírání kulturních rozmanitostí snažíme zapomenout. Civilizace založená na boji o své pohodlí toto vědomí smrti odnímá, jako by to byl prohřešek vůči životu, a ne jeho nedílná součást. Ovšem ke své i naší velké škodě…
Pavlína Brzáková
(Etnoložka a spisovatelka)
snímek Čekání na sobí spřežení
Art | 25. 3. | 17:30